Proč byste občas svým blízkým NEMĚLI POMÁHAT

„Markéto, pomůžete prosím mému manželovi?“
„Moje kamarádka je po operaci zad, stále má bolesti a nezabírá jí rehabilitace. Pomohlo by jí vaše cvičení?“
„Můj brácha prochází depresí a já nevím, co pro něj můžu udělat.“

Já vím. Své blízké máte opravdu rádi. Trápí vás, když jim není dobře. Bojíte se o ně. Někdy jde o banality, někdy o velmi vážné problémy, které vám nedají spát.

Úkolem dnešního článku je navést vás na to, jak k takové situaci přistoupit. Citlivě. Rozumně. Tak, aby to vaše milované doopravdy podpořilo. A aby to vás samotné, kteří chcete pomoci, energeticky neničilo.

Začneme na první pohled jednoduchou situací. Popíšu vám příklad z praxe, který se objevuje stále dokola, v mnoha různých podobách. (Fyzioterapeuti i ostatní zdravotníci to jistě znají.)

Tatínka mé klientky bolí záda. Trápí ji to. Bojí se, jak to s ním bude vypadat za 10 let. A tak ho přemluví a objedná ke mně do ordinace.

Tatínek dorazí. Já to odmakám. Klientka zaplatí. A tatínek, přestože v ordinaci výborně spolupracoval, po týdnu se cvičením přestane a už se k němu nikdy nevrátí.

Tohle jsem zažila několikrát a stačilo mi poměrně málo takových zkušeností, aby mi došlo, že to vážně nemá smysl. Proč?

Ať už se člověk rozhodne pro jakýkoliv druh léčby, ať už jde hluboko, nebo jenom povrchně, VŽDYCKY to od něj vyžaduje určitou dávku energie a pozornosti.

V případě prášků je to poměrně snadné. Stačí si vzpomenout a spolknout pilulku.

V případě cvičení nebo změny stravy už začne jít do tuhého. Chce to měnit návyky. Pustit se do akce, i když se nám nechce. Vydržet u toho a počkat si na výsledky.

Pokud je ale potřeba jít opravdu do hloubky, uvolňovat emoční traumata a přepisovat psychické vzorce, tak už to vážně není sranda. Občas to vyžaduje enormní vůli a odhodlání tím procesem projít. Bolí to. Člověka to obnaží až na kost. Může to být velmi nepříjemné. Někdy je to energeticky tak náročné, že nás to vyšťaví i na několik dní.

A tohle, prosím pěkně, zvládne jenom TEN, KDO OPRAVDU CHCE.

Můžete svého bližního přemlouvat. Můžete mu to dokola vysvětlovat. Můžete ho motivovat, inspirovat, snažit se horem a dolem.

Faktem ale je, že jakmile se za vámi zavřou dveře, ten člověk je zase „sám se sebou“. Se svými vlastními psychickými pochody. Se svou úrovní energie. S tím, jak on sám na svět nahlíží a jak k němu přistupuje. A pokud se on sám z jakéhokoliv důvodu léčit nechce, všechna vaše energie s velikou pravděpodobností přijde vniveč.

Já vím. Těžko se to přijímá. Trápí vás to. CHCETE JIM POMOCT. Tak si pojďme ukázat několik cest, jak k tomu můžeme přistoupit.

Je pravda, že v jednom článku nejde tohle téma plně obsáhnout. Zkusím vám ale předat celkový pohled a co nejlépe vás nasměrovat k dalším krokům.

1. Podívejte se nejdřív na sebe

I kdyby dnešní článek nesl jenom tohle poselství, stálo by to za to.

Často si totiž myslíme, že se bojíme „o toho člověka“. Kdybychom ale šli do hloubky, opravdově a upřímně, zjistili bychom, že se vlastně bojíme o sebe.

Podívejme se třeba na strach mé klientky. Bála se o tátu a stav jeho zad. A v hloubce se přitom skrývalo tohle:

„Co s ním bude za pár let? Jak se o něj zvládnu postarat, jestli mu něco bude? Vždyť se z toho zblázním. Mám rodinu, malý děti, vlastním restauraci. Už teď jsem v jednom kole, tohle přece nedám?!“

Tohle je nejtypičtější příklad, ke kterému se často dostaneme. Bojíme se, JAK TO MY ZVLÁDNEME, když s tím člověkem něco bude.

• Děti kuřáků se často zlobí na své rodiče, protože se bojí, že umřou a nechají je tady samotné.
• Někdo tlačí na léčbu svého partnera, protože ví, že by bez něj svůj život finančně neutáhl.
• Někdo extrémně řeší ekzém svého dítěte, protože se dočetl, že má ekzém často psychickou příčinu a jeho sžírají výčitky, že mu nebyl dobrým rodičem.

Možností je nespočet. K nalezení té vaší vám pomůže, když se budete pořád dokola ptát: „A čeho se bojíš?“

Fakt to může být takhle jednoduché.

Tátu bolí záda.

A čeho se bojíš?
Že ho to skolí a půjde na operaci.

A čeho se bojíš?
Já nevim… Co když už potom nebude nikdy fungovat?

A čeho by ses v tu chvíli bála?
Nevim… Děti nebudou mít dědečka, co si s nima bude hrát…

To je všechno? Čeho by ses ještě bála?
No hlavně by mě štvalo, že bych se o něj musela nakonec starat já.

Super. Konečně narůstá emoce. Blížíme se.
A co by se v takovou chvíli stalo? Čeho se v tomhle bojíš?

Nevim, asi už by mi hráblo. Poslední roky mě to fakt štve. Rodiče jsou nesamostatný, se vším mi volaj, neumějí ani zaplatit po internetu, pořád za ně něco řešim. A pak se ještě přidá tohle! Místo aby táta cvičil, tak oba sedí na zadku a nic s tím neudělaj. Ani táta, ani máma. Jako vždycky. A pak by určitě chtěli, abych to zase řešila já!

A tady to máme. Jakmile vyleze SILNĚJŠÍ EMOCE, ideálně výraznější vztek, nebo dokonce pláč, jsme tam. Víme, že jsme to našli. Naše vlastní emoční trauma, které v té situaci prožíváme.

TO je potřeba uzdravit. TO je potřeba vyřešit jako první a pak vnímat, co se bude dít dál.

Někdy se daná situace jako zázrakem sama vyřeší. Někdy se problém nezmění, ale přestane nám vadit. Někdy se v té situaci začneme jinak a lépe chovat, a tím se postupně začne zlepšovat.

A někdy díky tomu dostaneme mnohem hlubší informaci, která by nás předtím nikdy nenapadla, jako třeba že máme zpřeházené rodinné vztahy.

Tím se dostáváme k bodu číslo dva.

2. Pozor na léčbu rodičů a dalších „větších“

Je skvělé studovat různorodé léčebné systémy a jedním z velmi zajímavých jsou systemické konstelace.

Člověk s nimi objevuje přirozené vazby mezi jednotlivci. Co je v rámci vztahů zdravé a co je patologické. Jedním ze základních pravidel je stanovení toho, kdo je „malý“ a kdo je „velký“.

V rodině, nehledě na to, kolik vám je let, platí pravidlo, že rodiče jsou větší a děti jsou menší. Toto pravidlo se ruší pouze v případě, že se rodič stane nesvéprávným.

A tím se dostáváme k PŘEBÍRÁNÍ ZODPOVĚDNOSTI ZA SVÉ RODIČE, jako tomu bylo například u mé klientky.

Tento problém je poměrně častý. Cítíme vůči nim „povinnost“. Zlobí nás to, ale „nemůžeme si pomoct“. Když se vůči tomu chceme vzepřít, zaplaví nás obrovská vlna výčitek.

Protože je tohle téma citlivé a poměrně složité, raději ho přenechám odbornici. Systemické koučce a spoluautorce podcastu Plný kecky – Báře Filáčkové.

Nejprve bych toto téma rozdělila na dvě části. První je péče (lidská) a druhá je léčba (profesionální/terapeutická). 

PÉČE

Pokud jde o péči, platí zde důležité pravidlo. Je třeba rozlišovat mezi pomocí a kontrolou.

Pomoc je vyžádaná, má definovanou podobu a je oběma stranami přijatá. Kontrola je nevyžádaná. A proto je na místě pouze tehdy, když je osoba, o kterou se staráme, nesvéprávná.

Při POMOCI je třeba jako první dbát na své vlastní potřeby. Pokud totiž nebudou saturovány, nebudeme moct dlouhodobě pomáhat. Vyčerpáme se. Myslet tedy v první řadě na sebe a až potom na toho, o koho pečujeme, není sobecké, ale sebezáchovné a rozumné.

Při KONTROLE rozhodujete za druhého vy a vy jste ten, kdo určuje. Tím se děláte „větší“. To je namístě v situacích, kdy je osoba (ještě nebo již) neschopná vlastního úsudku. V jiných případech ovšem ne. 

Pokud je pro vás situace s péčí o blízké osoby hodně náročná, nechte si pomoct i od nějakého profesionála. Ať už pečovatele, na samotnou práci, tak terapeuta nebo průvodce. Není třeba, abyste v tom byli sami.

PROFESIONÁLNÍ LÉČBA

Odborné léčbě svých blízkých se doporučuji úplně vyhnout. Profesionální průvodce, ať už jde o jakoukoli metodu, potřebuje mít ke svému klientovi jasně nastavené hranice. A to je u rodinných příslušníků poměrně náročné.

Nejjednodušší je tedy najít jiného profesionála a rodinnému příslušníkovi dát „pouze“ doporučení.

Jojo. Zdravé rodinné vazby mají svá pravidla. I já jsem musela přijmout fakt, že není vhodné, abych se starala o své nejbližší. Bylo to těžké. Paradoxní, protože „když jsem tak šikovná fyzioterapeutka, je úplně nelogické, abych se o ně nestarala já“.

Každopádně se mně i mým blízkým ulevilo. Taky mě to motivuje k upřímné a podporující spolupráci s ostatními zdravotníky, protože si přeju, abych své milované mohla poslat někam, kde se o ně dobře postarají.

Rodinné konstelace mě nárazově provázejí od mých 25 let. Stále mě obohacují a občas dumám nad tím, jak moc by se lidem ulevilo, kdyby znali jejich poselství. Pokud vás zaujaly, vřele doporučuju hlubší studium nebo spolupráci se zkušeným terapeutem.

Můžete začít třeba s knihou Život nemá zpátečku od Wilfrieda Nellese.

3. Děti učme zodpovědnosti

Ráda bych se krátce zmínila také o dětech. Moderní i staré nauky se shodují na tom, že za ně DO URČITÉHO VĚKU nesou zodpovědnost rodiče. Někde se učí, že se to láme okolo 13. roku. Někde trochu dříve či později.

Já bych vás každopádně chtěla vyzvat, abyste je postupně učili přijímat zodpovědnost za vlastní zdraví.

Děti toho při správné komunikaci hodně pochopí. Hodně toho zvládnou. A čím dříve je to naučíme, tím jednodušší to budou mít jako dospělí.

U nás doma jsme s tím začali zlehka.

Když mého syna bolela hlava poté, co se dvě hodiny hrbil nad monitorem, naučila jsem ho cvičit Čápovou. Ihned bylo po problému a příště, když si stěžoval na bolesti hlavy, uslyšel jenom: „Tak si jdi zacvičit, lásko“.

Teď už slýchává i:
„Zlato, ty jsi zase zahleněnej, viď? Umícháš si Schüsslery?“
„Táta tě nechal doma kvůli rýmě? Tak zase začneme óhmovat.“ (Při óhmování se zvyšuje hladina oxidu dusnatého, který skvěle dezinfikuje nosní dutinu.)

Něco dělám s ním. Něco zvládá sám. K něčemu ho holt přinutím. A u něčeho respektuju, že PROSTĚ NECHCE.

Je mu 13 let. Začíná být mužskej. A já se učím, že už za něj nemusím všechno vyřešit, odmakat nebo ho přemlouvat. Je to jeho život. Začíná se velmi dobře orientovat. Tak mu občas prostě jen předám důležité informace a pak to nechám na něm.

Pro vaše pobavení u nás teď frčí věta: „Hele, mami, a teď mám ty lopatky zalezlý, nebo trčej?“ :-)

Nechce se mnou cvičit. Nestojí mu to za to. Přestože je karatista, kterému by hodně pomohlo, kdyby si ty pohybové programy srovnal. Zatím ho nadchla jenom hra s lopatkama, kterou jsem ho naučila, tak to nechám a uvidím. Jsou to jeho záda, jeho karate a informace ode mě dostal.

Praktická poznámka: Všeobecně nedoporučuji, abyste psali zdravotníkům nebo terapeutům za své 19leté, nebo dokonce 25leté potomky, to už opravdu nejsou děti. Níže najdete návod na to, jak jim „nahodit udičku“. Jestli se chytí, už si to vyřídí samy. ;-)

4. Nahoďte jim udičku

Dejme tomu, že jste vyléčili své vlastní bolesti, které vás vedly ke strachu o bližní. Už nechcete pomáhat ze své vlastní potřeby, ale z čiré lásky. Pochopili jste také situaci ohledně dětí nebo rodičů, kde jste si možná nastavili zdravější hranice.

A co teda dál? Máme, nebo nemáme si pomáhat?

Z mého pohledu je skvělé, když si pomáháme, ale v rozumných mezích. A tyto meze stanovuje vědomí, že KAŽDÝ MÁ SVATOU ZODPOVĚDNOST POUZE ZA SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT.

To, že se někdo trápí, není váš problém, ale jeho.
To, zda někdo má, či nemá kapacitu, aby své problémy řešil, není vaše věc, ale jeho.
To, jestli se někomu chce, nebo nechce o sebe postarat, je také úplně na něm.

Vy máte svůj vlastní život. O ten se potřebujete starat. A kdybyste dokola řešili problémy jiných, vám samotným by energie došla.

Plýtvali byste jí. Sázeli do neúrodné půdy. A navíc byste možná své okolí paradoxně otravovali nevyžádanými radami.

Jak to tedy udělat? Jak pomoci a zároveň nepřekračovat zdravé hranice? Můžete zkusit „nahodit udičku“. ;-)

Já lidem třeba říkávám, ať dotyčnému ukážou můj web, nějaký dobrý článek nebo třeba stránku s referencemi. Můžou nadhodit svoji vlastní dobrou zkušenost. A TO STAČÍ.

Když je člověk připravený a zaujme ho to, tak se chytí. Ozve se mi, převezme iniciativu a už to „táhne“ sám.

Když ho to ale nezaujme, JE TO TAKY ÚPLNĚ V POŘÁDKU a my budeme respektovat jeho jedinečnou životní cestu.

Upřímně si myslím, že je tohle pro spoustu lidí těžké. Pohybujeme se na poli „mesiášů“. Chceme spasit svět. Pomoci co nejvíce lidem. Být těmi, kteří se „starají“.

Ano, byli jsme tak vychováni. V praxi se to ale neukazuje jako rozumné a mnohem lepší často bývá:

• Člověka jen v klidu vyslechnout a dodat mu podporu, že na to není sám.
• Obejmout ho a nechat ho vyplakat.
• Namísto strachu o něj mu říct: „Věřím, že to zvládneš,“ a vracet mu tak důvěru v sebe sama.
• Postarat se o svůj život, přivést ho k rozkvětu a tím inspirovat ostatní, co všechno je možné.
• Pozvedávat své vlastní energie, protože to nevyhnutelně pozvedne i ty, se kterými trávíme čas.
• Nechat člověka, ať se sám dostane z problémů, které si vytvořil, a naučí se díky tomu životní lekce, které potřebuje.

I u mě se tohle poslední léta mění. Dřív jsem byla hodně naivní. Myslela jsem si, že prostě někomu doporučím terapii a tím to bude hotové.

Teď si vždycky představím, kolik nároků by to na dotyčného kladlo. Vytrvalost, peníze, životní změny, překonání strachů a bolestí, pravidelný režim… U každé terapie něco jiného.

Taky se učím vnímat „celý obrázek“. Náš vzájemný vztah a systemické vazby. Jeho životní cestu, síly a slabiny. Co se to vlastně proboha děje a co by se z toho dotyčný mohl nebo možná i měl naučit.

• Proto často mlčím a jenom podpůrně naslouchám.
• Občas se zeptám, jestli chce pomoct, a hodně se snažím, aby se cítil komfortně i při odpovědi „ne“.
• A občas ty meze taky překročím a pak si vynadám, že jsem zase přešlápla…

Nejsnazší je to v ordinaci. Tam lidé přijdou, PROTOŽE UŽ SAMI PŘEVZALI ZODPOVĚDNOST A AKTIVNĚ SE SNAŽÍ UZDRAVIT. I tam nahazuju udičky, ale už nemusím tak opatrně. :-)

Ještě jednu věc jsem k tomuhle chtěla dodat. Čím je člověk stabilnější, láskyplnější, nasycenější, svobodnější, šťastnější, více v bezpečí a v hojnosti… tím méně má POTŘEBU ovlivňovat ostatní.

A je velmi zajímavé sledovat mezilidské vztahy z této perspektivy. ;-)

5. Dopřejte si pomoc a podporu

Přátelé, já tenhle článek nepíšu „jen tak“. Strach o blízké je velmi reálný a bolestný problém. A paradoxně i ten, kdo se bojí o někoho jiného, potřebuje pomoc a podporu.

Jednou jsem byla přítomná u velmi intenzivní terapie. (Sdílím se svolením dotyčné.)

Žena přišla na rodinné konstelace, protože se strachovala o syna. V situaci se sama moc nevyznala, nepřišlo jí to jako něco „rozumového“, co by se dalo pochopit na vědomé úrovni. Spíš taková neblahá předtucha a úzkost bez zjevné příčiny.

Procházela rodinnou konstelací, postupně rozmotávala uzlíčky souvislostí. A když se proces rozjel, v jednu chvíli se rozbrečela tak, že se jí spustila krev z nosu.

Žádných pár kapiček. Seděla zhroucená na zemi. Z očí potoky slz. Záchvaty pláče, při kterých jí z nosu teklo tolik krve, že ji skoro nestíhala chytat do kapesníků…

Tak moc to někdy může bolet. Zejména když se bojíme o ty, které máme nejraději.

Proto neváhejte, a jestli ucítíte potřebu, sáhněte po podpoře:

Terapeut

Můžete najít dobrého terapeuta z jakéhokoliv psychologického směru, který pro vás funguje. Je jedno, jestli je to moderní čarodějka, terapeut systemických konstelací nebo psycholog. Hlavně aby byl DOBRÝ a aby vám to sedělo.

Bachovy esence

Pokud se bojíte o své blízké, mohl by vám skvěle sedět Kaštan červený. Poměrně hezký popis této esence je zde, určitě ale předtím prostudujte můj článek o Bachovkách a najděte si kvalifikovaného poradce.

U Bachovek je skvělé, že postupně vytáhnou na světlo i to, co je zatím ukryto v podvědomí. Kdyby se tedy pod vaším strachem skrývala nějaká hlubší příčina, je šance, že se ukáže a budete ji moct zpracovat.

Meditace

Jedním ze skvělých řešení strachu o druhé jsou řízené meditace. Musíte u nich ale dávat pozor, abyste PŮSOBILI JENOM NA SEBE. Nikam nic „nevysíláte“. Nikoho neovlivňujete. Nikoho se nesnažíte manipulovat. Jde vám primárně o to, abyste zahojili svou vlastní emoční ránu, která vás trápí.

Z mého pohledu je tohle svaté. Nechceme ovlivňovat druhé lidi a brát jim jejich osobní svobodu. To by bylo v přímém rozporu s tímto článkem. Jak to tedy udělat?

Trápí vás „manžel bude nemocný a finančně to neustojím“? V takovém případě vás může vlastně trápit finanční závislost. Potřebujete si dopřát prožitky hojnosti a postupně si to uzdravit.

Pokud vás ale trápí „bude nemocný, finančně to nezvládneme, jemu je to úplně jedno, takže mě vůbec nemiluje,“ je to JINÉ. Pak si potřebujete dopřát pocit „jsem milovaná“.

Poté se vaše konkrétní situace může postupně vyvinout různými směry, jak jsem psala v bodu číslo 1. Změní se to, přestane vám to vadit, odejdete z toho… Možností je mnoho.

Vím, že je tohle téma na celý další článek, ale věřím, že to aspoň trochu pomohlo. :-)

Dispenzovci můžou rovnou sáhnout třeba po meditaci Tuning In To New Potentials z webu Dr. Joea Dispenzy. Tam si můžete dosadit jakékoliv dva pocity = jakékoliv dva potenciály reality, které si potřebujete dopřát a prohojit.

Shrnutí a doporučený postup

Na závěr by bylo fajn celý tento článek shrnout do pár užitečných bodů. ;-)

Pokud cítíte potřebu „uzdravit“ někoho jiného, toto je jeden z možných postupů:

Krok 1

Nejdříve vždy zrevidujte, PROČ dotyčného potřebujete uzdravit. Jaké jsou VAŠE VLASTNÍ POHNUTKY? Můžete k tomu použít například otázku: „A čeho se bojíš?“

Své vlastní strachy a bolesti UZDRAVUJTE JAKO PRVNÍ. To je značka ideál. Pokud je to potřeba, využijte k tomu pomoc a podporu.

Sledujte, jak se situace postupně vyvíjí. Jak ve vašem prožívání, tak ve vnějším světě. Další kroky už možná nebudou potřeba. ;-)

Poznámka: V některých případech může být tato fáze krátká. Někdy ale může trvat měsíce i roky, kdy postupně rovnáme své vlastní nitro a s ním svázané mezilidské vztahy.

Krok 2

Možná vás postupně přechází strach o blízkého a zůstává opravdová chuť pomoci.

Možná jde o jednoduchý případ, kdy není potřeba předchozí bod tolik řešit. (Například: „Můj soused je po operaci zad a pořád ho to bolí.“)

Možná se nacházíte v situaci, kdy předchozí bod není ideálním řešením a je potřeba přistoupit k akci. (Například vašemu blízkému dle lékařů zbývají tři měsíce života.)

Pak je ta správná chvíle nahodit udičku a čekat, jestli se dotyčný chytí.

Ano, můžete mu pomoci. Ano, můžete mu být nablízku. Jen si hlídejte, jestli mu ponecháváte zodpovědnost za jeho vlastní život a nepřekračujete hranice, které už jsou jeho. To je hlavním tématem tohoto článku.

Před pár měsíci jsem se zeptala Báry Filáčkové, jak tohle poznám. Jak si všimnu, že už „řeším problém za druhé“ a beru jim jejich zodpovědnost? Odpověděla mi: „Tak, že z toho budeš unavená. Člověk je perfektně vybavený na to, aby unesl svůj vlastní život. Problém nastává ve chvíli, kdy řešíme ten cizí.“

Krok 3

V celém procesu nikdy nezapomínejte na sebe.

Pamatujte, že když se v první řadě postaráte o sebe, zklidníte se, dobijete si baterky a prohojíte si vlastní duši, budete svým bližním pomáhat z úplně jiného „místa“.

Z mnohem většího klidu, stability, lásky, a hlavně z nadhledu a s odstupem. A to se vždycky hodí.

Yoga, meditace, dechové techniky, dokonce i zpěv, tanec, malování nebo zahradničení s tímto vědomím nabývají úplně jiné důležitosti. ;-)

A to je pro dnešek vše, přátelé.

Děkuju Báře za spolupráci na dnešním článku. Pokud vás její přístup zaujal a chcete mu více porozumět, doporučuji podcast Plný kecky. V tuto chvíli by se vám možná hodil díl O hranicích. Další skvělá série se právě připravuje. ;-)

Mějte se krásně.

Markéta