Do 13. listopadu platí SLEVA 1000 Kč na online terapeutický systém Vyprošťovák.

Proč se nemůžu uzdravit, i když se tak snažím?

Dnešním článkem slavnostně otevírám Speciál o psychických blocích v uzdravení. Z tohoto prvního dílu jsem nadšená, protože vám předá jeden ze základních stavebních kamenů nutných pro úspěšnou léčbu a zároveň vám odpoví na dvě velmi důležité otázky o zdraví a nemoci.

První otázka je konkrétní a týká se pouze určité skupiny lidí: „Proč se pořád nemůžu uzdravit, i když se o to upřímně, všemožně a dlouhodobě snažím?“

Při své práci se setkávám s úžasnými klienty. Ve své léčbě jsou aktivní, věnují jí čas, peníze i energii. O to zoufalejší potom jsou, když léčba nezabírá. A my, terapeuti, taky. Je čas si na to posvítit. ;-)

Jako vedlejší produkt si odpovíme i na další palčivou otázku: „Jak je možné, že je dnes přes všechen vědecký pokrok tolik nemocných, a situace ohledně zdraví společnosti se snad ještě zhoršuje?“

Tak jdeme na to.

Když jsem si poslední měsíce představovala, jak tenhle článek napíšu, mlela se ve mně spousta pocitů. To, co vám chci předat, je totiž pro zdraví i pro proces léčby naprosto rozhodující. Ještě jednou a velkými písmeny: To, co vám teď budu vysvětlovat, je opravdu NAPROSTO ROZHODUJÍCÍ.

Nejde to obejít. Nejde to vynechat. Jestli se chcete uzdravit, musíte to dodržet. A jestli se dlouhodobě nemůžete uzdravit, je veliká pravděpodobnost, že vám právě tahle věc unikla.

Proto jsem z tohohle článku nadšená.

Současně je ta věc, kterou vám teď chci vysvětlit, úplně jednoduchá. Je tak jednoduchá, až je to směšné, a je vážně k poprdění (pardon), že ji v praxi nepoužíváme a naprosto ignorantsky ji přehlížíme.

Všichni o tom totiž vědí. Všichni lékaři a věřím, že i mnoho pacientů. V minulosti se to vždycky využívalo. Jenže teď, s moderní dobou a se všemi možnostmi léčebných technik, ať už těch klasických, nebo těch alternativních, jsme se na to vyprdli. Ztratili jsme se v tom množství léčebných postupů. A na to, na čem ty postupy stojí a co je k jejich fungování potřeba, jsme zapomněli.

Proto je to trochu výzva, napsat tenhle článek. Nejde totiž o to, „napsat to“. Jde o to, napsat to tak, abychom si to zase o něco hlouběji uvědomili. Aby nám došlo, jak moc je to důležité a hluboké. A abychom se potom podle toho začali chovat.

Toť mé aktuální poslání a aktuální radost. Chci vám to předat tak, aby vás to bavilo a aby se vás to dotklo na hluboké úrovni. Proto zvolím netypický přístup. Budu volit přesně cílená slovní spojení. Budu vám dávat jasné, praktické příklady. A překvapivě začnu pohádkovým příběhem, který má oproti „běžné výuce“ jedinečnou sílu – umí oslovit niterné části našeho bytí.

Byl jednou jeden hrad

Krásný, veliký hrad se spoustou šťastných obyvatel. Uvnitř jeho pevných hradeb žily stovky spokojených a rozličných lidí. Švadleny, zedníci, novopečené maminky, rolníci, obchodníci, učitelé nebo vojáci, kteří se starali o obranu hradu… Jakýkoliv věk vás napadne, jakákoliv životní nebo společenská role vás napadne, od každé tam někdo byl. A bylo o něj dobře postaráno.

Hrad se dobře staral o své obyvatele a oni se zase dobře starali o něj. Spravovali jeho zdi a hradby. Čistili v něm místa, kudy tekla voda. Opravovali střechy, brány, všechno, co bylo potřeba. Všem se tam díky tomu žilo moc dobře a příjemně.

Jednoho dne ale přiletěl obrovský drak, který chtěl hrad i jeho obyvatele zničit. Chrlil oheň na všechny strany. Svými drápy drásal všechny a všechno, k čemu se přiblížil. Byl tak obrovský a tak silný, že byl schopný bořit zdi a hradby a dostat se do samotného středu hradu, kde bylo schováno to nejcennější.

Všichni obyvatelé proti němu bojovali. Vojáci. Rolníci. Muži, ženy, děti i starci. Lidé všeho věku, ze všech vrstev i všech povolání. Každý se zapojil nejlépe, jak dovedl, napjal všechny své síly a společně draka porazili.

Byl to drsný boj. Dlouhý. Náročný. Ale nakonec vyhráli. Svůj krásný hrad poté z nejhoršího opravili a život plynul dál. Nikdy už ale neplynul tak, jako předtím.

Pokaždé, když se na nebi objevil veliký stín, v dáli se ozvala silná bouřka nebo se stalo cokoliv netypického, lidé zpanikařili.

Dostali obrovský strach, vyběhli na hradby v plné zbroji a čekali, jestli se objeví další drak. Někdy tam stáli celé hodiny, než se uklidnili a znovu se vrátili k tomu, co původně chtěli, měli nebo potřebovali udělat.

Po nějaké době se na možnost boje začali připravovat i ve volném čase. Pamatovali si, jak byla bitva náročná, a tak se pro jistotu připravovali na další. Trénovali. Spřádali plány a strategie. Večer si povídali o hrůzostrašném drakovi a občas se jim o něm v noci zdálo.

Strašně moc se báli. Nechtěli dopustit, aby se to stalo znovu. Aby se objevil drak a celý jejich hrad i jejich životy byly znovu v ohrožení.

A tak se tenhle strach z draka a jejich ustavičná snaha být připraveni, aby ho mohli přemoct, staly každodenní součástí jejich životů.

Teď se prosím na chvíli zastavte a ve své mysli se na ty obyvatele hradu podívejte.

Prohlédněte si je. Navnímejte si je. Jejich strach. Všechnu jejich aktivitu směřující k přípravě na boj s drakem. Cítíte to?

A teď mi řekněte:

Kdo z nich bude mít čas, sílu a chuť opravovat hradby?
Kdo z nich bude mít čas, sílu a chuť čistit vodní strouhy?
Kdo z nich bude mít čas, sílu a chuť spravovat střechy?

Kdo bude plodit potomky, starat se o starší, vařit a rozvážet zásoby jídla, větrat místnosti, prát oblečení a závěsy, nebo se dokonce starat o to, aby byla v hradu příjemná, útulná a veselá atmosféra?

Ti lidé jsou neustále v pohotovosti. Obrovské množství energie vyplýtvají právě na tenhle věčný alarm a aktivitu. Tak jak to bude s jejich původními činnostmi, kterým se věnovali dříve a kterými pečovali jak o hrad, tak o sebe navzájem?

Už vám to dochází?

Teď vám řeknu, jak to může vypadat v praxi

Do mojí ordinace přijde žena, pojmenujme si ji třeba Lenka. Je jí zhruba 50 let, je velmi sympatická a je z ní cítit jemná úzkost a neklid.

Začneme odebírat anamnézu. Vypráví mi důležité milníky ve svém zdravotním stavu a já se doptávám na detaily, které mi pomáhají vidět vývoj nemoci a správně stanovit diagnózu.

Mluvíme více než hodinu. Jeden průšvih za druhým. Spousta různých lékařů a terapeutů. Spousta léčebných pokusů. Stav se na více úrovních zhoršuje, nic jí nepomáhá.

Když tu anamnézu konečně odebereme, dívám se na své třístránkové poznámky. Filtruju. Hledám. A najednou se to vynořuje.

Na začátku byl jediný problém, bolest v oblasti pánve. Z mého pohledu to vypadá na klasický, celkem jednoduchý problém, který běžně řešíme dobrým zdravotním cvičením a máme s tím skvělé výsledky.

Jenže Lenka tohle řešení tenkrát nedostala. Nikdo ji tím neprovedl. A ona se začala BÁT.

Od téhle chvíle v anamnéze vidíte, jak se vše začne postupně zhoršovat. Několik opakovaných rehabilitací. Bez efektu. Spousta lékařských vyšetření. Nikde nic nenašli. Lenka nezná diagnózu, nezná tedy léčbu ani prognózu, nemá se čeho chytit.

Strach se dále navyšuje a její zdravotní stav začíná jít od desíti k pěti. Problémy se prohlubují, nabalují a už i vnitřní orgány projevují známky zhoršené funkce.

Protože lékaři pořád nemůžou „nic najít“, časem Lence řeknou, že je to „psychické“. Nasadí jí antidepresiva. Lenka se zase lekne o něco víc a tentokrát začne BOJOVAT.

Zmobilizuje všechny svoje síly. V procesu léčby se stane velmi aktivní. Prochází spoustou terapií, od těch klasických, přes alternativní až po lehce extremistické. A stav se pořád nelepší.

A co vidím já?

V první řadě vidím člověka, který je tak rozhozený a vystresovaný, že se vůbec nemůžeme divit, že má problémy na mnoha úrovních.

Pochopme to do hloubky. Jednou z hlavních úloh nervového systému je to, že řídí SAMOOPRAVNÉ a SAMOREGULAČNÍ FUNKCE NAŠEHO TĚLA:

  • To, jak trávíme, tedy jestli dostaneme z potravy výživu, kterou buňky v celém těle potřebují.
  • To, jak všechny naše buňky regenerují. Jestli se hojí, obnovují, správně reprodukují.
  • To, jak spolu jednotlivé části našeho těla komunikují a jak jsou schopné spolupracovat při tělesných dějích.
  • To, jak funguje náš imunitní systém. Jestli rozpozná škodliviny a vytvoří rychle protilátky a jestli se nám dobře hojí rány a záněty.

To je věcí, že?

A teď si představte, že pokud ten nervový systém rozhodíte strachem, silnou nebo příliš častou stresovou reakcí, tak ZCELA AUTOMATICKY rozhodíte i všechno tohle.

Pro naprosto názorný příklad se teď podíváme na náš trávicí systém. Představte si ho jako sklad nějaké veliké firmy. Je jedno, jestli něco vyrábíte, nebo vedete účetní firmu. Každý byznys potřebuje, stejně jako vaše tělo, jisté „suroviny“.

Představte si tedy větší místnost nebo budovu. Uvnitř je spousta pracovníků. Přivezli vám zboží. Je potřeba ho vybalit, zkontrolovat, něco uskladnit a něco rovnou doručit do různých pracovních oddělení.

Náklad převezmete, chystáte se vybalovat, a do skladu najednou vpadne šéf. A zařve: „POŽÁÁÁRNÍÍÍ CVIČENÍÍÍ!!!“

Panika. Všichni všechno pustí a běží ven. Pak se vrátí ke své činnosti, znovu se zkoncentrují a pustí se do své práce. A za hodinu se to zopakuje znovu. A pak ještě třikrát ten samý den.

Představte si, co byste takovému šéfovi řekli. Já bych si teda servítky nebrala. :-)

A když se vrátím k trávicímu traktu, myslím, že už je to křišťálově jasné.

  • To on svojí kvalitní prací zajišťuje, aby se živiny uvolnily ze stravy a doputovaly tam, kde je jich potřeba, k našim buňkám.
  • Na trávení je potřeba KLID. Parasympatická složka nervového systému musí aspoň na nějakou dobu získat převahu a šanci vykonat svou práci. Stres aktivuje opak, sympatickou složku, která má za úkol útok nebo útěk. Nenechá vás trávit. Nenechá vás kvalitně zpracovat potravu.
  • Takže i když do sebe nacpete to nejzdravější jídlo na světě, v neustálém stresu vám to do veliké míry k ničemu nebude.

Dobré, že?

A tohle jde převést na celé naše tělo. Potřebuje, aby se v něm harmonicky střídaly dvě formy „bytí“

Tyto dvě formy se překrývají, doplňují a jejich důkladné studium vyžaduje hodně času. Pro naše účely si je popíšeme pouze základně a jednoduše.

Sympatická složka nervového systému má za úkol VNĚJŠÍ AKCI. Nejde přitom jen o stresovou reakci, o útok a útěk. Jde o spoustu činností, při kterých jsme spíše aktivnější, zapojujeme významněji svoje tělo nebo mozek a podáváme vnější výkon. V těchto situacích bude mít sympatikus ve zdravém těle převahu.

Pak je tu parasympatická složka nervového systému, která má za úkol to, čemu já osobně ráda říkám VNITŘNÍ AKCE. Když totiž odpočíváme a „nic neděláme“, vůbec to není tak, že se „nic neděje“. Děje se toho spousta a je to megadůležité. Opravy všech částí těla, dobíjení energie, obnova prahů dráždivosti v mozku, odvod zplodin a přívod živin…

Ve svém těle máme miliardy různorodých pracantů, kteří se mobilizují do akce a odvádějí tu nejlepší práci, právě když jsme v klidu. Je to vnitřní výkon na plné obrátky. Jenom to bohužel není vidět. Proto si toho často nejsme vědomi. A proto to často podceňujeme.

Tak a teď můžeme přistoupit k dalšímu kroku. Propojíme všechny předchozí obrazy a odpovíme si na otázku, kterou jsme si dali na začátku článku.

Proč se nemůžu uzdravit, i když se tak strašně snažím?

Podívejme se znovu na Lenku.

  • Začalo to jediným problémem. Bolelo ji na boku. Po všech dalších stránkách byla v té době subjektivně v pořádku, psychicky i fyzicky.
  • Ten problém tenkrát nebyla ona ani lékaři schopní vyřešit. Proto se u Lenky postupně navyšovaly strach a stres. Je zde výrazná možnost, že právě proto se začaly objevovat první orgánové a psychické disharmonie.
  • Čím více se Lenčiny problémy prohlubovaly, tím více se bála a tím více se snažila bojovat a jít do akce. Tím si paradoxně zase o něco víc blokovala seberegulační a ozdravné procesy v těle. A tím více se zase její problémy prohlubovaly.

Tomu já říkám ZAČAROVANÝ KRUH. A v příštím článku prozkoumáme, jak z něho ven. ;-)

Na závěr si dáme ještě krátké shrnutí, abychom vše hezky ukotvili v mysli.

  • Tělo ke svému správnému fungování potřebuje dobré podmínky, zejména harmonickou aktivitu vlastní nervové soustavy.
  • Pokud se neustále pohybujeme v aktivitě sympatické části nervové soustavy, tedy ve výkonu, ve stresu či ve strachu, tak si přímo blokujeme ozdravné a regenerační procesy těla, které má za úkol parasympatická aktivita.
  • Jednou ze základních podmínek uzdravení je dlouhodobý klid. Jednou ze základních překážek uzdravení je dlouhodobý stres.
  • Pokud svému tělu nedopřejeme podmínky, aby správně fungovalo, tak po něm to správné fungování ani nemůžeme chtít.

Ještě jedna slíbená věc nám vlastně chybí. ;-)

Proč je dnes i přes všechen vědecký pokrok tolik nemocných?

Viděli jste seriál Já, Mattoni? Tam to bylo krásně vidět. V lázních býval hlavně svatý klid.

Sem tam nějaká procedura. A pak už jenom radost, pohoda, uvolněná mysl a odpočinek. Tohle býval základ pro navrácení zdraví.

Terapie je totiž hlavně LÉČEBNÝ PODNĚT. Tělo musí tento podnět přijmout, vyhodnotit a využít. A tělo, které je v neustálém stresu, toho prostě a jednoduše není schopno. Je na čase, abychom si na to vzpomněli. A začali to zase používat.

Koneckonců, žijeme v době, kdy se odhaduje, že 80 % onemocnění pochází výše popsanými mechanismy právě ze stresu. Pomůže nám to tedy nejenom s léčbou, ale i s prevencí a možná se z toho začarovaného kruhu dostaneme nejenom jako jedinci, ale třeba i jako celá společnost. ;-)

Markéta

PS: Jestli chcete praktické návody, jak se z tohohle průšvihu vymotat, pojďte rovnou na následující díl speciálu >>

Speciál o psychických blocích v uzdravení

Další díly speciálu budeme přidávat v následujících týdnech.
Pokud o ně nechcete přijít, přihlaste se k mým novinkám.

Jsem zkušená fyzioterapeutka s celostním přístupem a autorka knihy Z lásky k pohybu, výborně hodnocené jak laiky, tak profesionály. Ve své práci lidem ukazuju, jak se díky propojení znalostí o pohybovém aparátu, tradiční čínské medicíně a osobním rozvoji jednoduše uzdravit z bolestí jak na těle, tak na duši. Mým online terapeutickým systémem Vyprošťovák a kurzem fyzioterapeutické yogy Yogarestart prošly už tisíce lidí v Čechách i na Slovensku.
Komentáře