Více než 100 dní s Dispenzou a Adriene – 1. část

Zajímalo by mě, jestli aspoň občas experimentujete se svým životem. Pro mě se různé „projekty“ a „testování“ staly nevyčerpatelnou studnicí vědomostí. Užívám si je a myslím si, že teprve skrz osobní zkušenost můžeme zjistit, co nám ubližuje, co je pro nás doopravdy dobré a co nám může přinést do života vyšší úroveň štěstí.

V dnešním dílu celostního speciálu s vámi budu sdílet svůj nejnovější pokus. Více než 3 měsíce jsem se věnovala pravidelným meditacím a cvičení. A zcela nečekaně jsem nakonec přibrala i třetího člena své „svaté trojice“ – zdravou výživu.

Jaká požehnání taková změna může přinést? Co za překážky na cestě s velikou pravděpodobností potkáme? Existují nějaká specifika při práci s Joem Dispenzou? A znovu ta žhavá otázka: Co si máme vybrat, když jsme nemocní, nebo nás trápí nějaký psychický problém?

Vítejte ve druhém dílu celostního speciálu, kde si na všechno postupně posvítíme.

Tohle sdílení je trochu obsáhlejší. Čtvrt roku je čtvrt roku a já mám připravených několik stránek poznámek. Celou tu dobu jsem totiž myslela na vás a na to, co byste určitě potřebovali vědět, pokud se vrhnete do podobného pokusu.

I proto jsem reportáž rozdělila do dvou částí. V té dnešní vám ukážu, jak vypadal můj program. Proč jsem si ho stanovila v tomto konkrétním plánu. A pak vám popíšu, jaké významné milníky a zkoušky jsem na cestě potkala.

Vše se záměrem co nejvíce vám pomoci s vaším vlastním experimentem, pokud se do něj také pustíte. Vybrala jsem jenom to klíčové, co by vám podle mě mohlo nejvíce pomoci. ;-)

Kdy jsem začala

Na podzim minulého roku jsem podnikla svou první výzvu (reportáž zde >> ). 30 dní, kdy jsem si každý den zacvičila a zameditovala. Jeden z mých překvapivých závěrů byl ten, že mi každodenní přístup nevyhovuje a nenese mi ty nejlepší výsledky.

Článek jsem tehdy zakončila svým plánem do budoucna a přesně do něho jsem se pustila v prosinci 2020. Přesné datum nevím. Tenkrát jsem to neměla v plánu sdílet, byl to jen experiment pro mě a nedělala jsem z toho žádnou velkou událost. Velmi dobře si ale pamatuji, že o Vánocích už jsem byla pěkně „zaběhnutá“ a „v proudu změny“, a tak to počáteční datum stanovuji cca na půlku prosince. :-)

Poznámka pro vaše uklidnění

Ještě než vám napíšu, co všechno jsem dělala, rovnou vás chci uklidnit. V uších mi znějí vaše časté věty jako: „To je sice krásný, ale kde na to mám vzít čas.“ Nebo: „Ta se asi zbláznila, na tohle nemám peníze ani energii.“

Uvědomuju si to a věřte mi, že bych takový pokus po nikom nechtěla. Já si to MOHLA a CHTĚLA dovolit. Už druhý rok jsem si dopřála „medvědí spánek“. Přes zimu nepublikuju nové články, nenavazuji žádné časově náročné spolupráce a opravdu výrazně zvolňuju. Proto mám na takový pokus dostatek času, energie, i prostoru pro pozornost zaměřenou výrazně na oblast zdraví.

Čtěte tedy další řádky v klidu a v pohodě. Nikdo to po vás nechce. Je to jenom pro inspiraci a předání vychytávek, které se vám můžou hodit pro jakýkoliv časový plán a rozložení, i v mnohem minimalističtější verzi. ;-)

Jaký byl můj program

Můj základní plán byl takový, že budu své aktivity střídat. Jeden den si dám pořádnou, dlouhou meditaci od Dispenzy a druhý den nějaké celkové cvičení s Adriene (o obou více zde >> ). Pojedu to takhle od pondělí do soboty a v neděli si dám jeden den úplného volna.

Nevím, jak to máte vy, ale pro mě to takhle funguje nejlépe. Když mám něco dělat každý den, velmi mě to zahlcuje na pozornosti a mám pocit, že si nikdy neodpočinu. Prožívám uvnitř sebe něco jako „teď jsem docvičila a zítra zase“, dlouhodobě se mi zrychluje tep a vlastně mě to stresuje.

Taky mám pak tendenci „rychle to odbýt“, protože jsem pod subjektivním pocitem tlaku a spěchu a nejsem tomu schopná věnovat hlubokou pozornost, natož delší časový úsek.

Když na sebe ale dobrovolně ušiju fintu střídání, všechno je najednou jinak. Ta jednodenní pauza je pro mě jako lék. Přehoupnu se díky ní do úplně opačného vnímání a v den volna si říkám: „Jé, zítra už si zase konečně zamedituju“.

Změní se mi taky „hloubka přístupu“. Hodina najednou není problém a pozornost mám mnohem lépe směřovanou, protože si uvědomuju, že na to mám omezený čas a chci ho pořádně využít.

Po stovkách pokusů navíc vím, že takhle dosahuju výraznějších výsledků. Všechny mé tkáně díky vmezeřenému odpočinku mnohem lépe reagují. Svaly více sílí, orgány lépe regenerují, mozek se efektivněji přepisuje.

Veliký podíl na tom má i ta delší činnost. Vnímám to stejně jako Dispenza. Prvních 20 minut mi trvá, než vůbec „klesnu“, pořádně se v meditaci uvolním a rozprostřu své vědomí. U cvičení je to podobné. Po 20 minutách jsem vlastně teprve „zahřátá“ a až potom si yogu začnu náležitě užívat. Tělo už hodně dobře dýchá, v ásanách můžu jít daleko víc do hloubky, svaly jsou připravené k silnějšímu výkonu a já můžu vážně „zamakat“.

Až po prvních 20 minutách přichází slast a to, že si danou činnost UŽÍVÁM. Proto je pro mě daleko lepší střídat aktivity a každou z nich udělat obden pořádně, namísto toho, abych se jako v předchozím 30denním pokusu snažila udělat každý den obojí.

Tahle nová verze mi přináší mnohem lepší výsledky a o mnoho více radosti a sdílím ji s vámi proto, že mi to samé nedávno vyprávěla klientka v ordinaci. S každodenním cvičením to vnímá úplně stejně. V tom, že ji to stresuje, v tom, že si to vlastně ani nezvládne užít, v tom, že jí to nenese takové efekty.

Pokud něco děláte 5-10 minut, není to problém každý den. Pokud vám ale jde o hlubší práci trvající nad 45 minut, možná to u vás bude fungovat podobně. ;-)

Jak jsem na to šla s Dispenzou

Od Joa Dispenzy mám nakoupeno moře meditací. Čakrovky I a II, Překonání destruktivních emocí, Projekt koherence, Generování hojnosti, Zamilování se do svého těla, Posilňující spánek, Změnu přesvědčení a vnímání… Každý den si tedy stačilo jednu z nich vybrat, případně nakombinovat dvě kratší.

Jak jsem na to šla s Adriene

Adriene má na youtube něco přes 500 videí (odkazy v minulém článku >> ). Zadarmo nám je servíruje až pod nos, a tak není nic jednoduššího, než si vybrat. Podle délky, podle našeho aktuálního cíle, podle našeho aktuálního naladění.

I u ní jsem si volila buď jedno cvičení nad 45 minut, nebo dvě kratší po sobě. Ještě teď to tak dělám a často mi ta dvě kratší vyhovují mnohem víc, než jedno dlouhé. Možná to má co dělat s menším psychickým tlakem, možná se chci prostě nejdřív rozcvičit, bůh ví… :-)

Cíle mého experimentu

Teď už si můžeme říct, proč jsem se do svého experimentu pustila. Já mám v hlavě nějaké trable. Například příliš mnoho pracuju a způsobuju si to vyloženě sama. Nemusela bych, ale z nějakého zvláštního důvodu se opakovaně přehlcuju.

Dostávám se pak do stavů únavy, občas až hlubokého vyčerpání. Také do stresu, občas až vzteku, že nemám dost času pro rodinu. No a před delší dobou mi došlo, že tohle žádné byliny ani zázračné potravinové doplňky nevyřeší. Někdy si připadám jako pejsek, co honí svůj vlastní ocas, a pak se vzteká, že zase za celý den nestihl nic jiného. :-)

Je mi jasné, že na tohle musím skrz hlavu. Musím to změnit ve svém mozku. Najít důvody a vnitřní přesvědčení, proč to tak dělám, a přepsat je. Z minulého článku se tedy jedná o funkci ředitele, kterého potřebuji přetrénovat směrem k pohodě a vnitřnímu programu „práce je hotová, mám čas a sílu i na rodinu a přátele“.

Taky jsem si přála zhubnout. Ach bože, jak já jsem si přála zhubnout. Chtěla jsem zpátky svoje ploché bříško, štíhlé tělo a ten úžasný pocit lehkosti, kdy člověk nenosí nic „navíc“. Celý život jsem na to byla zvyklá, ale poslední roky se na mě podepsaly. Z mnoha důvodů, o kterých si hlouběji povíme v příštím dílu o hubnutí. Splňovala jsem je všechny. Zvýšený stres. Nespočet hodin u počítače. Nekvalitní strava. Málo pohybu na čerstvém vzduchu.

Chtěla jsem to změnit. Přála jsem si rozproudit v těle všechny usazeniny a nastartovat metabolismus. Zvýšit mrštnost a ohebnost a zesílit ten úžasný prožitek, když tělo může a maká naplno. Proto jsem se rozhodla pravidelně cvičit. Pro přiřazení odpovědné jednotky z minulého článku šlo o revizi systému dopravy. Probudit letargické řidiče, udělat všem autům generálku, dokoupit nová…

Tyto úkoly si tedy vezmeme pro experiment jako hlavní. Hubnutí, posílení, vyléčení únavy a přepsání upracovanosti. Měla jsem ještě jiné, z různých důvodů je ale nebudeme řešit. Některé jsou příliš osobní a některé zase nestojí za hlubší pitvání.

A teď ještě jedna důležitá poznámka. Na všech těchto věcech jsem pracovala už dva roky předtím. Za tu dobu jsem zbaštila neskutečné množství čínských bylin, meditovala a cvičila jsem se zvýšenou intenzitou. Nikdy jsem ale nejela v takové míře jako v tomto programu a nikdy jsem nepřidala kvalitní stravu.

Musím říct, že výsledky a posuny jsem za ty dva roky samozřejmě zaznamenala. Nebyla jsem ale 100% spokojená, a i proto jsem se rozhodla přitvrdit a dopřát si tohle období, kdy se do změny pustím naplno a se vším všudy.

Jak to probíhalo…?

Tak a teď už můžeme jít k samotnému procesu. První měsíc byl celkem v pohodě a nejvíce se nesl v duchu změny. Všichni jsme si zvykali, že pravidelně říkám: „Jdu si na hodinu zameditovat,“ nebo: „Jdu si na hodinu zacvičit.“ S tím, že mě manžel a syn nebudou rušit, když to nebude vyloženě potřeba, a já opravdu „nejsem na příjmu“.

Člověka až překvapí, jak veliká změna tohle pro rodinu může být, zejména pro děti. Proto vám předám pár pomůcek, které nám s přechodem vydatně pomohly.

To jsem takhle jednou dělala čakrovou meditaci. Nevím, jestli už jste ji s Joem Dispenzou zažili, je to ale něco famózního. Člověku se čakru po čakře zvyšuje energie. Postupně se mu zvedá nálada, dostává se do transu a na konci vypukne přímo v ohňostroj blaženosti. Zatím jsme se všichni shodli, že je „čakrovka“ neskutečně silná a to finále je prostě nepopsatelné.

No a já si takhle medituju se sluchátky na uších v ložnici a mám pocit, že jsem něco zaslechla. Otevřu oči, před postelí stojí Matyáš a zírá na mě s jemně vyplašeným výrazem, protože ví, že mě nemá rušit. Nevadí. Meditaci zastavím, vysvětlíme, zařídíme a jedu dál.

Sedím tam v té blaženosti, energie mi postupně stoupá, zaplavuju se vlnou endorfinů, „šplhám po žebříku nahoru“ a najednou je tu ZASE! Zase tam stojí, zase ode mě něco nutně potřebuje. A já pak zjistím, že je to ještě k tomu úplná blbina.

No to bych se z toho s prominutím poprděla. Těsně před tím finále. Těsně před tím vyvrcholením, na kterém makám 40 minut. Přijde a zase mi to utne. Zbytek meditace jsem strávila mezi snahou vrátit se do tranzu, pokusy zapudit ty „přinasrané“ (pardon) myšlenky a výčitkami svědomí, že se na něj zlobím. Ježiš, to bylo finále! :-D

Od té doby máme jednu neskutečně dobrou fintu. Po meditce jsem šla za Máťou do pokoje, všechno jsem mu vysvětlila a stanovili jsme si „pravidla semaforu“.

Matyáš teď ví, že existují věci, které si může zařídit sám. Nalít si vodu. Namazat si chleba. Půjčit si záložní počítač. To je pro nás „zelená“ a on ví, že s tím mě určitě nebude vyrušovat.

Pak jsou věci, na které mě potřebuje, ale můžou chvíli počkat. Chce se domluvit, jestli u nás může spát jeho kamarád. Chtěl by ode mě uvařit puding. Je nutné odeslat nafocené nebo nascanované úkoly pro distanční výuku. To je „oranžová“ a s ní mě taky nebude vyrušovat. Počká, až domedituju a pak to na mě může hned vypálit. Při mé hodince mi ale dá klid.

A pak je tady „červená“. Cokoliv akutního, cokoliv, co by ho jakkoliv ohrožovalo, jakýkoliv telefonát od bližních, který si ihned vyžaduje moji pozornost. Ví, že v takovou chvíli nemá nic řešit a půjde rovnou za mnou.

Dobré, že? Tuhle vychytávku vám vřele doporučuju. Jen, prosím, dejte dětem čas, ať se to naučí. Není to „nastavíme systém a on je od začátku bezchybný“. Může to zabrat klidně i měsíc, kdy budete občas vyrušeni zbytečně, nebo naopak řeknete: „Ježiš, to mi příště ihned řekni“. Postupně si to ale sedne a vy to budete moct použít i v jiných životních oblastech. ;-)

Další fintou je to, abyste na vše šli postupně, zejména u menších dětí. Pokud jsou zvyklé na vaši neustálou přímou dostupnost, začněte klidně na 10 minutách denně a v klidu, krok za krokem, s láskou a citlivostí je naučte, že je naprosto v pořádku, když je třeba jen jeden z rodičů na chvíli „mimo dosah“.

Pravda totiž je, že to budete potřebovat.

U yogy to není vyloženě nutné a občas vám někdo vaši chvilku může přerušit. U meditací je to ale zásadní. Dispenza to neustále opakuje. Vypněte mobil. Dejte si na uši sluchátka a na oči klapky. Přesuňte se do světa mimo fyzické tělo, mimo vaše smysly a mimo tuto realitu. Pak to má pořádné grády a ty neuvěřitelné výsledky, které od toho všichni chceme.

Třetí vychytávka je taky moc důležitá. Naučte všechny členy rodiny, jak vás mají vyrušit. Já se občas dostávám do úplného tranzu a kdyby mě v tu chvíli Matyáš nebo manžel vyrušili třeba tím, že by na mě z ničeho nic sáhli nebo by mi promluvili přes sluchátka do ucha, asi bych se s prominutím pokákla. Jako fakt. :-)

Normálně jsem to testovala a představovala si to a byl by to vážně šok, protože já jsem v tu chvíli v úplně jiné realitě. Takže mají instrukci, že mají vstoupit do dveří a začít dělat rachot už tam, pár metrů ode mě, a zvyšovat ho, dokud neotevřu oči. Takhle bych se asi nelekla a všichni bychom byli v klidu.

Pro ně je to taky koneckonců stres a já jsem stejně nejvíc v klidu, když je doma manžel. Když není, připomenu Matyášovi pořádně všechny instrukce a teprve poté odcházím s tím, že mě stejně může vyrušit.

Od posledního fiaska se to ale nestalo a Matyáš mi dokonce zanechal první telefonický vzkaz. Smíchy jsem se mohla počůrat, že právě tenhle, a pro pobavení vám ho přikládám. To by jeden nevymyslel. :-)

Shrnuto a podtrženo, první měsíc se u nás nesl v duchu změny, jak to ustát a jak to časově sladit s chodem rodiny. Protože jsem ale v té době intenzivně nepracovala, všechno jelo bez většího zádrhelu.

Až do půlky ledna, kdy přišel první zlom.

V této době jsem začala pravidelně praktikovat „Dispenzův dech“. Jedná se o dechovou techniku, která se používá před meditací na uvolnění zablokované energie. Cílem je rozproudit staré negativní emoce, vytáhnout energii z prvních čaker směrem k těm vyšším, a jak říká Joe Dispenza, pomilovat se se svým mozkem.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se tu techniku dobře naučila. Jak změnit dech, abych mohla nadechovat dlouhou dobu a až na vršek hlavy. Jak si zajistit dostatek kyslíku, abych zvládla delší zádrž dechu. Jak u toho aktivovat břišní svaly, aby pracovaly s dechem synchronně a pomohly ten mozkomíšní mok silněji rozproudit. (Doufám, že vás to taky naučím tady >> )

Výsledek byl a je skvělý. Občas vídávám světlo a občas opravdu cítím, jak mě to naplňuje energií. U mě to ale nebylo zadarmo.

Ten dech má za cíl uvolnit starou, negativní, zablokovanou energii. A já jsem si několikrát během druhé půlky ledna sáhla na dno. Znovu se mi objevily problémy, které jsem považovala minimálně za „téměř vyřešené“. Párkrát nastoupila hlubší deprese. Nechuť žít. Pocit marnosti z celé naší lidské snahy, aby to tu mělo smysl.

Jeden den jsem dokonce pochopila, proč lidé v určitou chvíli zvolí sebevraždu, přes všechny možnosti, které se jim dneska nabízejí. Dlouho jsem tuhle věc nechápala, a tak jsem dostala odpověď. :-(

Nebyly to přitom nějaké lehké odstíny emocí. Bylo to velmi silné a ZDÁLO SE TO velmi reálné. Mám ale jednu dobrou zprávu. Vždycky se to objevovalo před pořádnou meditací. Měla jsem v plánu dát si pořádnou meditaci v pondělí? Prosmutněla jsem třeba neděli. Měla jsem v plánu něco většího a přelomového na středu? To téma se objevilo s plnou silou přesně to ráno, pár hodin předtím, než jsem šla meditovat.

A teď to nejdůležitější. Vždycky, ať už to bylo jakkoliv naléhavé, ať už to bylo jakkoliv drsné, smutné nebo duši zraňující, IHNED PO MEDITACI TO ODEZNĚLO. Fakt. Prostě se to rozplynulo jako hrozivý mrak, po kterém zůstane jen modrá prosvícená obloha s obláčky…

S kolegyněmi a kamarádkami jsme si tohoto fenoménu všimly mnohokrát. Meditace nefungují jenom „poté“, ale i „dopředu“. Jako by Vesmír a naše psychika moc dobře tušily, kudy naše další kroky v rámci osobního plánu povedou, a hezky nás tím vždycky protáhly. Se vší nutnou přípravou „před“, se vší následnou péčí „po“.

Takže jestli přijde dno, nebojte se.

Pokud už jste nastoupili cestu, rovnou dopředu předpokládejte, že všechno, co se na ní děje, povede k vašemu nejvyššímu dobru. Ať už to bude vypadat sebehůř a ať už se toho budete sebevíc bát.

Jen to prostě projděte. Přesně jako v pohádkách. Neohlížejte se doprava ani doleva. Jděte dál. Dejte si další meditaci, nechte to vyvinout a věřte tomu, že za pár dnů, týdnů nebo někdy i let uvidíte, že to bylo všechno v pořádku.

Někdy je prostě potřeba vytáhnout to staré na povrch, aby to konečně mohlo odplout pryč. A někdy nás cesta vede uličkami, které bychom na první pohled rozhodně netipovali jako ty, které vedou k cíli. My s tím máme nespočet dobrých zkušeností a vy, kteří jste studenty Joa Dispenzy, jistě víte, o čem mluvím.

Tak a jdeme dál. K poslednímu zlomu mého experimentu.

To jsem takhle jednou přemýšlela nad svým hubnutím a únavou a zdravě jsem se na sebe naštvala. Fakt mi stoupl adrenalin a v hlavě mi zněla sebezpytující a dosti naléhavá otázka:

„To jako vážně budu říkat lidem, aby si šli uzdravit rakovinu k Dispenzovi?
Když nejsem schopná ztransformovat ani takové prkotiny, jako jsou pár kilo navíc a únava?
To je docela scestný, ne, Markéto?“

Byl to přesně ten okamžik, o kterém Joe Dispenza často vypráví. Ta chvíle, kdy se lidé naštvou a rozhodnou se, že už nebudou číst o tom, jak se to povedlo někomu jinému, ale že to zvládnou oni sami.

Že se do toho pořádně položí, úplně se tomu odevzdají a otevřou se změně. Že neustoupí, v každé meditaci znovu silně potvrdí svůj záměr a našlápnou do toho s takovým rozhodnutím, že pak konečně dojde k vytoužené změně.

Ono je totiž podstatné, v jakém rozpoložení meditujete. Nejde o to být napnutí a mít zaťaté zuby. To by šlo proti procesu meditace. Jde jenom o to, nakolik jste se ROZHODLI SE OPRAVDU ZMĚNIT.

„Rozhodněte se. Rozhodněte se pro změnu a pusťte do toho rozhodnutí takovou sílu a takovou dávku energie, že to pro vaše tělo bude ten nejsilnější zážitek a už nikdy se nevrátí zpět.“

Takhle o tom Joe Dispenza mluví. Já jsem se ten den přesně takhle naštvala. A tuším, že se něco překlaplo. Protože pár dní potom jsem měla chuť brouzdat po facebooku. A když na mě vykoukla reklama na jarní detox s Jíme jinak, přihlásila jsem se.

Přesto, že jsem několik let předtím byla ochotná udělat všechno, jen ne upravit stravu. Přesto, že jsem ještě na začátku ledna seděla u své kamarádky a vyprávěla jí, že mám za cíl „přetransformovat to meditací“. Chtěla jsem zhmotnit to, že budu jíst, jak chci, a i tak zhubnu. Tak moc jsem se té změny stravování a reakce své rodiny bála, i když jsem byla okolo 27 let delší dobu veganka.

Najednou to bylo pryč. Přišla radost, odhodlání a neskutečné těšení na to, až to 15. února vypukne. A tady začíná další vtipné vyprávění a další etapa mého experimentu.

Aniž bych to dopředu čekala, pustila jsem se i do třetí linie „svatého trojboje“. Rozhodla jsem se postarat o své orgány = o své zaměstnance. Dopřát jim výživu, čistění, pravidelnost v zásobení a všechno, co je z hlediska zdravé stravy potřeba.

Bože, jak jsem za to rozhodnutí vděčná a jak jsem ráda, že mi k němu ta meditace pomohla. A o tom už vám budu vyprávět v dalším, poznáním i radostí nadupaném, dílu. ;-)

Pokud o něj nechcete přijít, stáhněte si ode mě cokoliv zdarma a přidejte se do mých odběratelů >>

Speciál o celostní léčbě

články:

1. Cvičit, meditovat nebo zdravě jíst? 

2. Více než 100 dní s Dispenzou a Adriene - 1. část

Další díly budeme přidávat v následujících týdnech. Pokud o ně nechcete přijít, stáhněte si jakýkoliv e-book nebo cvičení zdarma a já vám dám vědět, jakmile vyjde nová část. 

kurzy:

Zdravá výživa pro ABSOLUTNÍ začátečníky

Průvodce pro pokročilé Dispenzovce

Vyprošťovák - pro léčbu bolestí pohybového aparátu

Yogarestart - fyzioterapeutická yoga, léčí tělo i duši zároveň

Markéta Strnadová
Markéta je expertkou na fyzioterapii, která je fascinována efektivností, zdravým selským rozumem a logikou. Ráda lidi učí, jak se jednoduše a s úsměvem navždy uzdravit ze svých bolestí. I proto vytvořila Vyprošťovák, díky kterému se nyní lidé po celé republice hromadně zbavují svých obtíží. :-)
Komentáře