Pro ty, kteří na sebe pořád prdí

Rozmohl se nám takový nešvar. Poslední dobou vnímám spoustu lidí, včetně sebe, co na sebe prdí. Zanedbávají svoje potřeby. Nehledí na svá přání. Nekrmí svá těla nebo svoji duši. Snaží se, aby byli spokojení všichni okolo. A zapomínají přitom, že nejlepší cesta, jak se o ostatní postarat, začíná právě u nich.

Vím, že jste o „sebelásce“ četli už desítky článků. Takže se na to podíváme velmi reálnou a velmi racionální cestou, díky které to možná KONEČNĚ POCHOPÍTE.

Přidám vám i dvě cvičení, která vám s tím pomohou postupně zatočit a začít to efektivně léčit. Po pár týdnech či měsících z vás mohou udělat úplně nového člověka. Šťastnějšího, spokojenějšího a takového, který je požehnáním pro své okolí.

Možná chcete pomoci tisícům lidí. Možná si přejete uzdravit se z dlouhodobé nemoci. Možná si přejete „jenom“ vychovat šťastné děti a prožívat dny v harmonické rodině. Jestli na sebe ale podvědomě a často zcela netušeně kašlete, nic z toho se vám s velikou pravděpodobností nikdy nepovede.

Mně se tahle pravda ukázala velmi silně minulé léto. Po letech váhání padlo rozhodnutí, že napíšu knihu. Pořádnou, krásnou, vymazlenou učebnici o pohybovém aparátu. Dlouho jsem to odkládala, ale teď konečně přišla ta pravá chvíle. Prostě jsem to cítila v kostech.

No jo, jenže ono se to hezky řekne, „napsat knihu“. Zkušený jedinec však ví, co všechno to obnáší. Dát dohromady kvalitní texty. Strukturu, která má hlavu a patu. Najít dobrý tým. Grafika, sazeče, korektorku. Vydělat na to všechno peníze, sehnat na to čas a energii a do toho fungovat i v běžném režimu, kdy je potřeba dál psát články, točit videa, odpovídat na maily a do toho se starat o svou část práce v rodině.

Tak jsem se na sebe dívala do zrcadla. Viděla jsem ty vaky a kruhy pod očima. Srovnala si v hlavě, že už teď mám občas problémy kvůli „přetažení“ a starostem usnout. Přemýšlela jsem nad svou depresí, která se občas hlásila a dávala mi jasně najevo, že není pořád plně doléčená. (Otevřeně o ní mluvím v tomto videu.) A jak jsem to tak všechno vyhodnocovala, bylo mi jasné, že takhle to teda nezvládnu.

Díky svému vlastnímu podnikání, díky tomu, že je závislé na mně a na mé práci, jsem si to konečně plně uvědomila.

• Je super pomáhat tisícům lidí, ale potřebuji na to sílu.
• Je skvělé číst si pochvalné e-maily, rozdávat lidem lásku a naději, ale když není z čeho brát, nejde to dlouhodobě udržet.
• Je naprosto výborný, že dělám přesně takovou práci, jakou si přeju, už jsem z ní ale tak vyčerpaná, že v tom neprožívám téměř žádnou radost.
• A úplně jednoduše – jestli to takhle potáhnu dál, do půl roka možná a do roka s jistotou zkolabuju. Pak už nepomůžu fakt nikomu.

Naštěstí mám docela solidní arzenál vědomostí, kontaktů i peněz na péči o své zdraví, a tak jsem se rozhodla. V první řadě, než se do čehokoliv pustím, musím se dát dohromady. Pracovně jsem hodně polevila, nasadila jsem lepší stravování, více pohybu a začala jsem se intenzivně léčit na čínské medicíně v Českých Budějovicích. A tady přišel po pár měsících další vhled, který ještě víc posílil ten předešlý. Dal mu úplně novou hladinu naléhavosti a možná ji předá i vám.

Když totiž berete byliny, není důležité jenom to, co vám je, ale také to, „kdo jste vy sami“.

Rovná se – v dobré léčbě nerozhoduje jenom to, jaké byliny na první pohled potřebujete, ale také to, „na jaký terén je nasazujete“. Jinak byste totiž mohli lít vodu do děravého kýble. Hned vám to vysvětlím.

V čínské medicíně se dá použít například základní konstituční test, který ihned vyhodnotí, jaký život vlastně žijete:

• Jaké máte priority a tendence?
• V jakých oblastech jste silní a kde naopak pokulháváte?
• Máte životní oblasti v harmonii, nebo v tom máte tak trochu (nebo hodně) binec?

No a mně v tom testu vyšlo, že mám „syndrom Matky Terezy“.

Terapeutka se na mě dívala a vysvětlila mi, že mám vlastně síly dost. Že mám dokonce tolik síly, že bych ji mohla rozdávat. Že jsem ale zapomněla na jednu jedinou část této energie. A to je ta porce pro mě samotnou.

Že kdybychom si představili sílu jako polínka na přitápění, tak mám doslova a do písmene plnou kůlnu podpalu. Pro práci jí mám až až. Jenže v té části kůlny, kde jsou polínka „pro Markétu“, je jenom pár větví pohozených na zemi. Kvůli tomu jsem ztratila chuť do života. Kvůli tomu se mi ráno únavou nechce z postele. Kvůli tomu se to všechno zacyklilo a nejde mi z toho pořád vylézt ven.

Pan doktor Hoffmann, pro kterého jsme ten test dělali, to rozštípl slovy: „Jo, vy máte syndrom Matky Terezy? No to tam ty byliny můžeme lít, jak chceme, a nezabere to.“

Ptáte se teď proč? Není to nic nadpřirozeného, jde prostě o to, že jakmile člověk, který má tendenci starat se v první řadě o druhé, byť i trošičku zesílí a získá trochu té energie navíc, zase ji vypálí směrem ven. Neumí si ji udržet. A v tom leží ten zakopaný pes. Člověk, který se o sebe nestará, prostě a jednoduše všechno to své rozdá a začíná zase nanovo. Poznáváte se v tom také?

Mně se po téhle informaci ulevilo. Diagnóza je stanovená, víme, kde je problém. Je z toho cesta ven a mám ji krásně našlápnutou. Domů jsem jela s jasnými úkoly a věděla jsem, na co se mám zaměřit. „Markéto, máš za úkol mít se ráda.“

Tak jsem se pár měsíců hojila. Pila jsem bylinky. Chodila jsem dobře spát. Ráno jsem pravidelně snídala jáhlovou kaši. Dělala jsem ještě spoustu dalších věcí a potom přišel třetí výrazný zlom.

Protože jsem v té době začala studovat Bachovy esence, trochu více jsem se pitvala v osobním rozvoji. Studovala jsem obrazy jednotlivých léků, mluvila jsem s několika terapeuty a dělala jsem si i pár dotazníků na internetu. A tenkrát jsem si toho všimla, té emoce pod tím vším.

Vždycky, když se mě někdo zeptal, jestli se raději postarám o sebe, nebo o druhé, odpověděla jsem ihned, že o ty druhé.

A co víc a co je ještě horší, byla jsem u toho na sebe hrdá a cítila se daleko lepší než ten, kdo to má naopak!

Nebyla jsem přeci žádná „mrcha“! Byla jsem ta povznesená, blahosklonná, úžasná, hodná a přátelská Markéta. Ta, která zaběhla, když to přátelé potřebovali. Ta, která pomáhala i ve chvílích, kdy sama drhla bradou o zem, a nerespektovala své vlastní vyčerpání. Ta, která se s nikým nehádala, vždycky se snažila na nikoho nezlobit, a i když jí bylo nepříjemně, překonala to, usmívala se a snažila se za všech okolností být „tou hodnou a podporující“.

Ježišmarjá, takovej průser!

Možná vám to přijde normální. Možná vám to přijde v pořádku. Ale pravda je úplně jinde.

Zaprvé. Já mám svoje pracovní povinnosti. Pomáhám obrovskému množství lidí. A jak už jsem psala v první části článku, takhle by to teda rychle zkrachovalo.

A zadruhé, což je ještě důležitější. Kdo nám kdy vštípil, že obětovat se a kašlat na svoje potřeby je správné, božské či osvícené? Kdo nám dostal takovou pitomost do hlavy?

• Byli to rodiče ve snaze „dobře nás vychovat“?
• Naše společnost, která je založená na židovsko-křesťanském modelu, kde ti silnější pomáhají těm slabším?
• Nebo naše vlastní touha po lásce, která nás nutí „získat si ji za každou cenu“?

Ať už je to tak nebo tak, každopádně vím jediné – je to fakt průšvih. Podívejme se na to reálně.

Tenkrát jsem se sama sebe ptala:

• Kdybych viděla svoje vlastní dítě, jak se takhle obětuje a ponižuje, dívala bych se na to ráda? To je skvělá otázka, díky které se odosobníme a podíváme se na situaci s nadhledem, bez svých vlastních obětních programů, a můžeme si uvědomit, co je pro nás pravda a co ne.
• Copak jsem zapomněla na zákon vesmírné harmonie? Vždyť je přeci jasné, že ty „mrchy“ a „sobce“, kteří jsou pro mě nepřijatelní, sama vytvářím. No vážně. Všichni přeci víme, že tam, kde je „submisivní blbeček“ (pardon, já jsem jím taky byla), „hodná holčička“ nebo „hodnej chlapeček“, tam je taky jejich opak, který to, ať už vědomě či nevědomě, využije.
  Submisivní chování přitahuje a vytváří dominanci na druhé straně. Ve vesmíru je potřeba zachovat rovnováhu. A proto jeden pól vytržený ze středu automaticky vytvoří svůj protějšek. Je to jasná rovnice a zákon, který ve vesmíru panuje. V osobních vztazích, v práci, ve všech oblastech života.
  Chci se na tom podílet? Chci tohle rozvíjet, ať už přímo reálně nebo ve svém vnímání? Harmonie a zlatá střední cesta, to je správné řešení!
• Jak to vůbec mohou mí milovaní vědět? Jak mohou bez křišťálové koule tušit, že mi ubližují, že překračují moje hranice nebo že mi občas není dobře, když jim to nedám najevo? Vždyť se stýkám s výbornými lidmi, kteří mi rozhodně nechtějí vědomě ubližovat, a kdyby to tušili, určitě by se zachovali jinak!
• A nakonec zásadní mateřský vhled – copak jsem zapomněla na zlatá výchovná pravidla? Tam, kde je rodič bez hranic, tam je přeci zcela automaticky dítě, které je překračuje. Nebo hůř! Dítě, které svého rodiče z lásky napodobí a sebe samo začne potlačovat, protože převezme štafetu „takhle se to přeci dělá a takhle to je správně“.

Tady už jsem se fakt rozhodla. KONČÍM S TÍM. Začnu se starat HLAVNĚ O SEBE. Všechno to nešťastné potěšení z role oběti postupně vymažu a vyměním ho za něco, co pro mě i mé okolí bude doopravdy konstruktivní. Za zdravou sebelásku a s tím spojené hranice.

Je mi jasné, že tady se mnozí z vás zastavili a svraštili jste obočí. „No jasně, to už jsme slyšeli stokrát, ale jak to asi máme udělat?“

Vím, že se o tom hodně mluví. Vím, že to hodně z vás zkoušelo. Vím, že je to v tom osobním rozvoji občas setsakramentsky těžké, protože to nejde změřit, ani na první pohled vidět, a vy tak někdy nevíte, jestli ty meditace, vizualizace, přání a čištění vůbec mají smysl.

Proto vám dám dva nejlepší a nejlépe použitelné tipy, na které jsem letos přišla.

Nepůjde přitom o žádné meditace, regresi, ani odbloky. I když je ráda používám, my na to půjdeme hezky reálně, pozemsky a jen tak mimochodem, právě díky tomu také velmi efektivně.

Nejdříve vám vysvětlím, jak ty dvě vychytávky fungují, a pak vám přidám ještě návod, jak je dobře použít. Tak, abyste za pár týdnů či měsíců užasli a řekli si: „Tybrďo, já jsem se fakt změnil/a.“ Nebo ještě lépe: „Tybrďo, zírám, co se s mým životem od tý doby stalo.“ Tak jdeme na to, začneme tím jednodušším.

1. Ať jsou šťastné obě strany

Často se dostáváme do situací, kdy stojíme před rozhodnutím „ o koho se postarat“. Dovolím si reálný příklad.

Může se třeba stát, že nabízíme nějakou službu a ozve se nám kamarád, že by ji od nás chtěl. My přitom víme, že dotyčný nemá peněz na rozdávání. Rádi bychom mu kvůli tomu dali slevu. Zároveň ale v tu samou chvíli víme, že ty peníze sami za svou práci potřebujeme a že cenu máme dobře stanovenou.

V rodině by to mohlo vypadat nějak takhle: Padáte únavou na hu…, jste rádi, že jste všechno dodělali a konečně si chcete v neděli trochu polenošit. Jenže děti chtějí na výlet. Ideálně na takový, který je časově, energeticky nebo finančně náročný.

V obou situacích můžeme být rozpolcení. O koho se tedy máme postarat?

Stojíme na pomezí mezi dvěma možnostmi a nevíme, kterou si VYBRAT. Cítíme, že ani jedna není ta pravá a řešíme situaci „já versus on“, případně „já versus oni“.

Slabší povahy s obětní náturou pak často sklouznou k tomu, že pro svůj dobrý (stále však patologický) pocit uspokojí druhou stranu. Jinak by se v tom necítily dobře. Bály by se, že je druhá strana v lepším případě nebude mít tak ráda a v horším rovnou zavrhne. Možná by se taky cítily „nepatřičně“, kdyby upřednostnily sebe.

A zde přichází na řadu první pomoc – Udělejte to napůl.

Bez jakéhokoliv analyzování, řešení a hloubání, bez emocí a s čistě chladnou racionální hlavou najděte cestu, která bude v půlce mezi vámi. Pokud jste třeba chtěli zlevnit o 200 Kč, zlevněte jen o stovku. Pokud jste se chtěli nechat ukecat k návštěvě aquaparku, zajděte „jen“ na hřiště.

Důležité je přitom jedno. Nevnímejte to jako kompromis. Z kompromisů mají lidé špatný pocit, jako by obě strany o něco přišly. Ne. Udělejte to naopak. Vnímejte sklenici poloplnou = užijte si to, ŽE JSTE V DANÉ SITUACI USPOKOJILI OBĚ STRANY.

Řekněte si třeba: „Super, má slevu a já taky pěkně vydělám.“ Nebo: „Dobrý, na hřišti si odpočinu, vezmu si tam deku a knížku a děti si přitom hezky pohrají.“

VNÍMEJTE ZA TÍM TEN POZITIVNÍ OBSAH. A užijte si ten pocit, že jsou obě strany v pořádku a uspokojené. I kdyby jenom zčásti, každý posun se počítá.

Začne vám to mocně přepisovat mozek směrem k tomu, že svět je bezpečné místo, kde je o nás vždy postaráno. Kde máme právo a možnost postarat se o sebe i o druhé. Donutí to váš mozek, aby hledal způsoby, jak takovou situaci vnímat, najít nebo vytvořit. A tím, že si to nebudete jenom vizualizovat nebo představovat, ale rovnou to uděláte, zajistíte to nejdůležitější – ukotvení v realitě a okamžité projevení.

Dobré, že?

Má to obrovskou sílu. Spustí to ve vás hromadu léčebných dějů. A když budete vnímat procesy ve své hlavě, užasnete, jaké strachy se vyplavují, jaká kouzla se dějí a jak převratné nové myšlenky se ve vás objevují. Fakt vřele doporučuju!

Časem vás to možná přivede k pravidlu win/win, ale o tom se zatím nechci rozepisovat. Začněte tím, že prostě vyjdete oběma stranám vstříc, nejlépe, jak to tady a teď jde.

2. Najděte v tom svoje blaho

Jdeme na druhou vychytávku, dám vám pro ni naprosto reálný příklad. Mám malého devítiletého synka a před pár lety jsme se s manželem rozhodli, že mu budeme každý večer číst. Je to lepší než koukat do počítače, posiluje to pouto mezi námi, ukážeme mu tím, jak ho máme rádi, rozvineme mu slovní zásobu a bůh ví co ještě.

No jo, jenže mě to FAKT NEBAVILO. Musela jsem se nutit. Neměla jsem na to sílu. Každý večer se mi vážně nechtělo a těšila jsem se, až to bude za mnou. A pak jednou přišel zlom. ;-)

Začali jsme číst Ronju, dceru loupežníka. Nemohla jsem se vždycky dočkat, až tu knížku večer zase otevřeme! Těšila jsem se na další její dobrodružství. Milovala jsem postavu jejího tatínka Mattise i maminky Lovisy. A tenkrát mi to došlo. Já prostě potřebuju, aby mě to taky bavilo.

Od té doby s Matýskem čteme knížky, které baví NÁS OBA. Zamilovali jsme si třeba velkoformátové obrázkové encyklopedie. Večer je otevíráme, čteme si o tom, co nás zajímá, a prohlížíme si krásné ilustrace. Kupuji je ke každým Vánocům, narozeninám, doopravdy si to užívám a těším se vždycky na to, až se do nich ponoříme. Bývá to jedna z nejhezčích chvil mého dne.

(Klidně si ten obrázek rozklikněte, ať dobře vidíte názvy i autory. Všechny tyhle knížky jsou vážně VÝBORNÉ. Po čtení většinou běžím do obýváku a vyprávím s vykulenýma očima manželovi, co jsem se zase dověděla převratného. :-) Zejména Ilustrovaný altlas neuvěřitelných faktů o zvířatech je plný „wau informací“ a strávili jsme s ním i jeden bezva popíjecí večer s přáteli. :-D )

A tohle si přeji Máťovi předávat.

„Je zábavné mít dítě.“ „Je super být na světě.“ „Je fajn trávit čas spolu.“ „Jsi požehnáním mého života.“

O kolik jiné informace teď k mému synovi putují. Jenom díky tomu, že jsem se začala mít ráda a postarala jsem se o to, aby mě to prostě a jednoduše bavilo.

A jen tak mimochodem, letos jsme poskládali první fakt těžké puzzle. Dřív by to pro mě byl stres. Skládat 500 prťavých částeček, z nichž 200 je v černé barvě, fakt nejde na první dobrou poznat, kam patří, a je jasné, že to bude akce na pár týdnů. Tak jsem to „ošetřila“. ;-)

Udělala jsem v tom systém tak, abychom to zvládli a zbytečně se nenervovali. (Rozdělili jsme je podle různých typů a barev a skládali je na přenosné homemade podložce.) Váleli jsme se u toho na dece. Pouštěli jsme si u toho soundtrack ke Strážcům galaxie. Skládali jsme jenom, když se nám oběma chtělo, měli jsme na to čas i chuť. A pak jsme jednou zvolali: „Už je to hotový!“ Byl to nádherný společný čas.

Druhý příklad vezmu ještě více prakticky a týká se těch, kteří se obětují a ničí i v přístupu k sobě samým.

Možná se chcete hýbat, zdravěji jíst nebo se v něčem zdokonalit. A zase platí to samé. Udělejte si to hezké.

Já jsem třeba letos začala chodit s hůlkami. Po běhání mě ledacos bolelo a ještě na to nemám sílu. Chůze zase nebyla dostatečnou výzvou a „tréninkem“. Tak jsem si po letech pořídila hůlky a naprosto si je užívám.

Hezky se s nimi zahřeju a lehoučce se zpotím, vnímám je jako opravdový aerobní trénink, který kompenzuje mé sedavé zaměstnání. Zároveň je to natolik pomalé, že mě to nevyčerpává a navíc u toho stíhám svůj pohyb koordinovat. Rovná se – nic si u toho neničím. Jako správný terapeut taky vím, jak moc zdravé to pro mě je a co všechno přitom hojím. Vážně jsem si to oblíbila.

Po vychajdě se vždycky vracím s červenýma tvářema a hormony štěstí kolujícími v krvi.

A ještě k tomu dodám, mám se natolik ráda, že si popojedu 5 minut autem, abych se procházela po krásných lesích a loukách, které máme hned nad Březovou. Kochám se těmi výhledy, laskám se nejenom na těle, ale i na duši. A díky tomu u toho taky vydržím. ;-)

Takže vás prosím, vy, kteří jste nadmíru zodpovědní, pečliví, pracovití, obětaví. Klidně dál dělejte to, co doteď. Starejte se o práci, o rodinu, o děti, o zdraví. Jen u toho zajistěte, aby vás to aspoň trochu bavilo.

Možná si k práci pustíte pěknou hudbu. (Třeba tuhle, tuhle, tuhle nebo tuhle.) Možná si v ordinaci nebo kanceláři zapálíte aromalampu s voňavým olejíčkem. Možná si občas dovolíte jen tak mezi prací vypnout a na 3 minuty si zatančit. Možná si jáhlovou kaši ochutíte mandlovým máslem, brusinkami slazenými jablečným džusem a kešu oříšky. Pak je to vážně lahoda a člověk se na ni těší. A možná si najdete cvičení, které vás bude tak bavit, že se nebudete moct dočkat další lekce.

Doporučeno je cokoliv, co váš prožitek změní o poznání k lepšímu. Nemusíte hned vrnět blahem, stačí, když to prostě bude o něco příjemnější.

Zase vám to přepíše mozek. Zase ho to naučí hledat nové cestičky životem. Zase vám to přinese nové nápady, myšlenky a příležitosti, které pro vás do té doby byly nedostupné. Zase to ihned ukotvíte a přivedete do reality. Časem vám to ukáže, že život není jenom dřina, ale taky radost a dobíjení baterek. Fakt často stačí i maličko.

A teď k poslednímu, velmi zásadnímu bodu.

3. Mějte to, prosím, na paměti.

Vytvořte si třeba Projektovou mapu, jak jsem vás to učila v minulém článku, a pověste si ji na lednici. Po dobu měsíce se k tomu záměrně vracejte, připomínejte si to a všímejte si, kdy to můžete uplatnit.

A až skončí první měsíc, tak si na zrcadlo v předsíni či v koupelně, nebo třeba do rámečku na noční stolek znovu napište: „Obě strany jsou spokojené. + Aby mě to bavilo.“ A pokračujte další 3 měsíce. Už to bude stačit jemněji, hodně už vám z toho půjde samo.

Garantuji vám, že za pár týdnů nebo měsíců užasnete.

Tenhle článek posílám v e-mailu asi 15 000 lidem. Zhruba 3 000 si ho přečtou. A kdyby jenom 30 z vás vzalo to, co zde píšu, do vlastních rukou a opravdu to použilo, bude to jízda, ze které budu mít obrovskou radost.

Víte, já často říkám, že ty nejsilnější metody jsou absolutně jednoduché, za pár korun a časově nenáročné. (Třeba tady o tom mluvím.) Tak to vyzkoušejte. Možná se u vás začnou dít zázraky stejně jako u mě. ;-)

Markéta

PS: Kdyby někoho z vás nalákal můj nadšený popis chůze s hůlkami, prostě vám to musím říct. Je potřeba, aby hůlky byly tak krátké, abyste měli v lokti minimálně 90° úhel. Rovná se, když na madlo hůlky dáte ruku, vaše dlaň bude stejně vysoko nebo dokonce o něco níž než váš loket. Jedině tak se spustí správné a zdravé svalové souhry mezi rukama, trupem a nohama.

PSS: Pusťte si to video z Cest vášně. Kvůli dnešnímu článku jsem ho po pár letech zkoukla a sama zírám, kolik je v něm pokladů. Posdílím s vámi nejen svoje fyzioterapeutické rady, ale také svůj příběh o depresi a nejlepší seberozvojovou techniku, díky které si už 4 roky vytvářím život, který je rok od roku hezčí a hezčí. Kdybyste se do ní pak chtěli pustit, napište mi, pošlu vám víc instrukcí. ;-)