Jak vojtit, i když u toho pořád pláče

Po článku o Vojtově metodě bez pláče mi chodila spousta e-mailů. Mnoho maminek hlásilo okamžitý efekt a radost až do nebe, některým se ale nedařilo. Jednalo se třeba o polohu na bříšku, která se často neobešla bez pláče ani u mě v ordinaci, nebo o to, že už bylo dítko natolik vystrašené z předchozích terapií, že to na verzi „bez pláče“ prostě nešlo přecvaknout. 

Tak jsem se rozhodla, že vám předám „svoji“ verzi přístupu, který v takovou chvíli aplikuju. Abyste si i vy věděli rady a abyste to společně nějak přestáli…

Naše děti jsou našimi poklady. Přejeme si, aby byly v lásce a v bezpečí a jsme připraveny udělat cokoliv, abychom toho docílily. Kdybychom musely, tak se snad porveme i s divokou šelmou, jen abychom je ochránily. :-)

O to těžší jsou však pro nás chvíle, kdy to není možné. 

Když se například nešťastně zamilují a jejich láska není opětována. Nebo když jim ve škole ubližuje nějaké dítě. Nebo když jsme nedejbože svědky toho, že se nezadržitelně řítí do životní zkušenosti, která pro ně bude na 99% bolestá.

I takové okamžiky ale v životě někdy přijdou.

A ač bychom si to celou svou bytostí přály, nemůžeme jim zabránit.

S Vojtovou metodou to může být podobné.

Jsou prostě chvíle, kdy je stoprocentně indikovaná a doopravdy nutná. A kdy ani pláč nebo psychické utrpení dítěte nepřeváží diagnózu, pro kterou byla doporučena.

A v takovou chvíli dávám maminkám následující, velmi radikální, možná snad až kacířskou radu:

Buďte za to rády.

Hned vám to vysvětlím.

Mnohokrát v životě jsem plakala. Mnohokrát jsem trpěla, nevěděla kudy kam, nebo byla vážně na zhroucení. (U mě to tak prostě někdy bylo. :-))

A v takovou chvíli pro mě nebylo nejdůležitější to, co se dělo, ale že jsem na to nebyla sama. 

Vždycky tu byli přátelé, kteří mě vyslechli. Vždycky tu byla rodina, která mi podala pomocnou ruku. A vždycky tu byli učitelé, kteří mi pomohli se z té bryndy nějak vylízat.

To pro mě bylo zásadní.

Ne ten problém jako takový.

ALE LÁSKA, PODPORA A POCHOPENÍ, KTERÝCH SE MI V KRITICKOU CHVÍLI DOSTALO.


A proto bych vám ráda z celého srdce doporučila následující.

Pokud vaše dítko i přes všechnu vaši snahu při vojtění nadále pláče, prostě to přijměte a buďte mu oporou.

Neodvádějte jeho pozornost. Nesnažte se ho rozesmát. Nezpívejte mu s úzkostí v hlase písničky.

Přijměte jeho psychickou bolest jako reálný fakt a prostě s ním jen buďte, i když to bolí.

Můžete mu u toho říkat věty jako: „Já vím, že se ti to nelíbí, viď. Že tuhle polohu nemáš rád. To nevadí, broučku. Já to chápu a rozumím ti.“

Také ho můžete uklidňovat a šeptat mu třeba: „My to spolu zvládneme. Ještě chvilinku to takhle uděláme a za pár vteřin už to bude hotový. A pak si tě přivinu a pomazlím tě, abys viděl, že je všechno v pořádku.“

Buďte ty silné, které vědí, že se nic vážného neděje, a buďte dítěti OPOROU.

A jakmile dovojtíte jednu stranu, vezměte si prcka do náručí, uklidněte ho, mluvte na něj a ukažte mu, že je všechno v pořádku. Že jste s ním a že se VŮBEC NIC NESTALO.

Dítě se to naučí, pochopí to a časem se pak možná ta stopa v hlavě přepíše natolik, že to zvládnete v klidu.

A i kdyby ne, vaše mimčo díky téhle situaci získá zkušenost, která je k nezaplacení.

Že máma je tady. A že když řekne, že to bude v pohodě, tak to taky v pohodě bude. A navíc se o něj postará, s láskou ho celým procesem provede a na konci ho ještě uklidní…

Dovedete si představit, kolik lásky, důvěry a útěchy v něm tenhle prožitek zanechá?


Milé drahé, tohleto je zkušenost, za kterou by mnoho dospělých dalo nevím co, kdyby ji alespoň jednou zažili!

(A to nemluvím o psycholozích, kteří by zase dali nevím co za to, aby tohle uměli svým klientům zprostředkovat. :-) )

No a vy se tomu učíte už teď. 

Máte tu hřiště, podmínky a celou situaci nastavenou tak, abyste to zvládli.

A můžete se díky tomu připravit na všechny ty zádrhely a kotrmelce, které vás v životě potkají. Zvládnete je pak lépe, ustojíte je a s láskou je společně projdete až k jejich vyřešení. Protože základ už v sobě budete mít natrénovaný.

A to zase není tak špatné, ne?

Podle mě je to daleko přijatelnější úhel pohledu, se kterým se to už dá celé projít. :-)

Ještě vám však přidám jednu radu.

Jestli to potřebujete, nechte si s tím pomoci.

Nosíme v sobě různé vzpomínky. Třeba na to, jak nás rodiče nechali plakat v postýlce samotné a my jsme se moc bály.

Také různá přesvědčení v nás zakořenila. Třeba jako „já jsem vážně nesnesitelná ženská a o to horší matka“ nebo jako „já nic v životě nezvládnu“.

No a obě tyto oblasti podvědomě a velmi silně ovlivňují náš život. 

A když se pak stane něco třeba tak triviálního, jako že se naše miminko rozpláče, může se v nás spustit reakce, která je rozhodně mimo běžná měřítka.

Pláč miminka v nás například vyvolá vzpomínku na naše vlastní hluboké utrpení a my si myslíme, že naše miminko trpí úplně stejně. A taky náš vnitřní soudce se může připomenout a pohrdavě utrousit: „Ty jsi ale fakt hrozná matka a vůbec se o to dítě neumíš postarat.“

A když tomuhle my samotné uvěříme, tak už nám, milé, zlaté, žádný návod na vojtovku bez pláče nepomůže, protože jsme prostě v háji. 

Nezvládneme zůstat klidné, nezvládneme být miminku oporou, nezvládneme racionálně a zároveň citlivě reagovat, protože už na to prostě nemáme kapacitu a jsme rády, že ustojíme samy sebe, natož ještě péči o dítě.

Takže, drahé maminky, pokud se vás tohle týká, zůstaňte v klidu. Nejste nemožné, ubohé, ani nejste bláznivé.

Prostě vám jen „vylezlo“ něco, co je potřeba pohojdat a uzdravit.

A v takových případech se s tím já osobně nemažu a říkám: „Jděte za někým, kdo pomáhá uzdravit lidskou Duši.

Já si ji hojím například s Terezkou Kramerovou nebo se „svojí“ Ninou a můžu vám říci jediné – vřele vám to doporučuji.

Protože když tihle lidé umí svou práci dělat opravdu dobře, tak se dějí zázraky. :-)



A kdyby to na vás bylo přeci jenom moc harakiri
a nebyly byste s tím v souladu, tak je tu ještě další možnost. Objednejte se k Hance Novákové a zkuste si vojtění s ní. Za mých studií byla natolik vlídná a citlivá, že nás to vždycky všechny uklidnilo.

Tak si to od ní třeba taky nasosáte a ještě jen tak mimochodem vyhojíte něco „svého, mateřského“.

Lásce a uzdravení zdar! :-)

Markéta

Komentáře