Je 28.12.2016 a já opravdu nemám vánoční náladu. Místo toho sedím u počítače a jsem ráda, že jsem rozdýchala první vlnu emocí, které mě dnes zasáhly při návštěvě gynekologie.
Nechci se hádat s doktory. Nechci nadávat, ani nikoho hanět. Ne. To není účelem tohoto článku.
Chci jenom nám všem připomenout, že jsme lidské bytosti. A jako takové si zasloužíme lidské, důstojné a citlivé zacházení. Zejména pokud jde o naše děti.
Do uší mi hraje Mirabai Ceiba a její Sa ta na ma, tak to snad zvládnu napsat s klidem a láskou. I když jde o tak citlivé téma, jako je dětská gynekologie, a je pro mě velmi náročné udržet emoce na uzdě…
Dnes jsem byla na gynekologii. Seděla jsem za dveřmi a čekala na vyšetření.
Přede mnou šla dovnitř asi tak desetiletá silnější holčička se svojí maminkou. Zpoza dveří bylo slyšet, že jde kvůli výtoku. To jediné jsem zaslechla.
Začali ji připravovat na vyšetření. Řekli jí asi tak 3 věty a bylo poznat, že se jí nechce.
„Není se čemu divit,“ říkala jsem si v duchu, a dál projížděla facebook.
Za pár vteřin jsem s tím ale přestala.
Nebyl to snad ani pláč, spíš křik o pomoc. Něco takového jsem ještě naživo neslyšela.
Holčička volala na celé lázně: „To bolí, to bolí, to bolí!“ Plakala z takové hloubky a s takovou silou a opravdovostí, že mi málem vyhrkly slzy do očí.
Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi to jako znásilnění. A já přitom seděla za dveřmi ordinace výborné a „citlivé“ lékařky.
Tak jsem tam seděla, poslouchala ten křik a nemohla tomu uvěřit…
Sestra se k němu tenkrát sehla a řekla mu, že to nic nebude, že mu „dá jenom razítko“.
Nevěřícně jsem na ni vykulila oči a zastavila ji. Řekla jsem jí:
Viděla jsem, jak se sestřička tváří. Bylo mi jasné, co jí jede v hlavě.
Mně to ale bylo jedno.
Bylo to MÉ DÍTĚ. A bylo tam SE MNOU, se SVOJÍ VLASTNÍ MAMINKOU, které z celého srdce důvěřuje.
Kdybych mu řekla, že to je „jenom razítko“ a nebude to bolet?
Věřil by mi ještě potom?
Cítil by se potom se mnou bezpečně?
A kdyby náhodou přestal důvěřovat mně, nejbližšímu člověku na světě, jak by potom mohl důvěřovat komukoliv dalšímu?
„Matýsku, paní sestřička ti píchne jehličku. Bude to bolet a bude to jenom chvilka. Já jsem tu s tebou a pomůžu ti. A slibuju, že to za chvilku přejde.“
Stejně to bolelo. Stejně to nechtěl. Věděl to ale dopředu. A dostalo se mu vší mé podpory a pochopení.
Pevně a zároveň bezpečně jsem ho sevřela do náručí. Dovolila jsem mu vztekat se a bránit, protože to je přirozená a zdravá reakce pětiletého dítěte a já jsem za ni vlastně velmi ráda. A potom jsem ho nechala vyplakat s tím, že respektuji jeho pocity a vím, že to bylo nepříjemné.
O tom, že mu tu injekci píchala paní, kterou viděl potřetí v životě a která mu ještě před pár vteřinami lhala, nemluvě.
Tak si asi dovedete představit, jak moc mě vzalo to, co se dnes dělo za dveřmi gynekologie.
Představovala jsem si desetiletou holčičku v její nevinnosti.
To, že si musí sundat kalhoty i kalhotky před naprosto cizími lidmi. Že musí vylézt na to příšerné lehátko a roztáhnout nohy, zatímco se všichni ti lidé dívají. A pak se podrobit vyšetření přes prdelku.
A že když ji to bolí a ona kříčí, tak tam není nikdo, kdo by jí pomohl.
Že tam není nikdo, kdo by zavelel STOP!!!! a řekl:
Takhle bych si to představovala. A vím, že to je reálné. Rozsvítit tuhle situaci a zvládnout ji láskyplně.
Víte, já nikdy nezapomenu na doktorku Prokešovou.
Bylo to nejdrsnější zvíře na naší fakultě, ta nejtvrdší profesorka vůbec. Když jsem ji ale zažila jako terapeutku, pochopila jsem, kdo se uvnitř toho drsoně skrývá.
Na jedné hodině se nás zeptala, jak se budeme chovat k lidem po mrtvici. Po chvíli odpovědí se zatvářila zklamaně a zeptala se nás:
„Dovedete si představit, jak se ten člověk cítí?
Je dezorientovaný. Má narušenou paměť. Je v bílé místnosti plné přístrojů, kde nikoho nezná. Většinou je polonahý a bez vlády nad svým tělem. Vůbec neví, co se s ním děje a už vůbec neví, co se bude dít dál.
A vy s ním jdete cvičit, proboha!!! To musíte být VELMI citliví!!!“
Tahle lekce se mi vryla do paměti a jednám v souladu s ní dodnes.
Svým klientům vždy naslouchám. Nechám je vyplakat. Poslouchám jejich osobní trable, protože vím, že mohou být kořenem problému. Ptám se jich, jestli se nestydí. Hlídám, aby jim na terapeutickém lehátku bylo teplo. Zajímá mě vše, co se s nimi v mé ordinaci děje.
Protože já jsem tam pro ně.
Ne oni pro mě. Ne oni pro medicínu.
Takže vás chci skrze tento článek poprosit – mějte se rádi.
Chtějte důstojné zacházení a stůjte si za ním.
Ti v bílých pláštích totiž nejsou Bozi.
A jestli to nezvládnete pro sebe, UDĚLEJTE TO ASPOŇ PRO SVÉ DĚTI.
Já už totiž vím, proč mě ta dnešní akce tak rozčílila. Já sama jsem chodívala v asi pěti letech na gynekologii.
K vyhlášené nejnepříjemnější doktorce v Sokolově. Ke zlé ženské, se kterou bych nešla na čaj, natož abych ji nechala podívat se mi, či dokonce šáhnout „tam dolů“.
A ne nadarmo jsem pak při emoční terapii pánevního dna u Janičky Zimolové řvala „Vypadni ty kreténe, vypadni ze mě!!!“
Nemyslím si, že to byl nějaký „kretén“. Nevím o tom, že by mi nějaký muž fyzicky ublížil. Vím ale, že první člověk, který na mě šahal tam dole, byla necitlivá stará vyhořelá žena, která svoje povolání opravdu neměla ráda.
Tak tu sedím a myslím na tu holčičku.
Že byla svým způsobem znásilněná.
Někdo do ní strčil něco, co svou vlastní svobodnou vůlí nechtěla.
Neptal se jí, jestli to opravdu chce a nenabídl jí jiné možnosti.
Matka u toho stála a nepomohla jí.
A když řvala a naprosto zdravě a silně projevila své emoce v přirozené ochranné reakci, byla zastavena.
Promiňte mi, ale i přes meditační hudbu je mi zase zle.
Takové znesvěcení.
To je to nejsilnější, co tam vnímám.
Nejspíše to bylo poprvé, co se té malé někdo dotkl v těch nejintimnějších partiích jejího těla a proběhlo to takhle.
Aby tenhle článek něčemu pomohl?
Markéta