Ochraňte se u doktora, zejména své děti

Je 28.12.2016 a já opravdu nemám vánoční náladu. Místo toho sedím u počítače a jsem ráda, že jsem rozdýchala první vlnu emocí, které mě dnes zasáhly při návštěvě gynekologie.

Nechci se hádat s doktory. Nechci nadávat, ani nikoho hanět. Ne. To není účelem tohoto článku.

Chci jenom nám všem připomenout, že jsme lidské bytosti. A jako takové si zasloužíme lidské, důstojné a citlivé zacházení. Zejména pokud jde o naše děti.

Do uší mi hraje Mirabai Ceiba a její Sa ta na ma, tak to snad zvládnu napsat s klidem a láskou. I když jde o tak citlivé téma, jako je dětská gynekologie, a je pro mě velmi náročné udržet emoce na uzdě…

Dnes jsem byla na gynekologii. Seděla jsem za dveřmi a čekala na vyšetření.

Přede mnou šla dovnitř asi tak desetiletá silnější holčička se svojí maminkou. Zpoza dveří bylo slyšet, že jde kvůli výtoku. To jediné jsem zaslechla.

Začali ji připravovat na vyšetření. Řekli jí asi tak 3 věty a bylo poznat, že se jí nechce.

„Není se čemu divit,“ říkala jsem si v duchu, a dál projížděla facebook.

Za pár vteřin jsem s tím ale přestala.

Z ordinace se začal ozývat zoufalý a hluboký pláč.

Nebyl to snad ani pláč, spíš křik o pomoc. Něco takového jsem ještě naživo neslyšela.

Holčička volala na celé lázně: „To bolí, to bolí, to bolí!“ Plakala z takové hloubky a s takovou silou a opravdovostí, že mi málem vyhrkly slzy do očí.

Kdybych tohle slyšela venku v parku, vytáhla bych pepřák a běžela jí zachránit!

Nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi to jako znásilnění. A já přitom seděla za dveřmi ordinace výborné a „citlivé“ lékařky.

Tak jsem tam seděla, poslouchala ten křik a nemohla tomu uvěřit…

Pamatuji si, jak jsme šli brát krev mému Matýskovi.

Sestra se k němu tenkrát sehla a  řekla mu, že to nic nebude, že mu „dá jenom razítko“.

Nevěřícně jsem na ni vykulila oči a zastavila ji. Řekla jsem jí:

„Moment, potřebujeme čas a já mu to chci vysvětlit.“

Viděla jsem, jak se sestřička tváří. Bylo mi jasné, co jí jede v hlavě.

Mně to ale bylo jedno.

Bylo to MÉ DÍTĚ. A bylo tam SE MNOU, se SVOJÍ VLASTNÍ MAMINKOU, které z celého srdce důvěřuje.

Jak by se asi cítil, kdybych se tohohle účastnila?

Kdybych mu řekla, že to je „jenom razítko“ a nebude to bolet?

Věřil by mi ještě potom?

Cítil by se potom se mnou bezpečně?

A kdyby náhodou přestal důvěřovat mně, nejbližšímu člověku na světě, jak by potom mohl důvěřovat komukoliv dalšímu?

No tak jsem mu to prostě a jednoduše řekla.

„Matýsku, paní sestřička ti píchne jehličku. Bude to bolet a bude to jenom chvilka. Já jsem tu s tebou a pomůžu ti. A slibuju, že to za chvilku přejde.“

Stejně to bolelo. Stejně to nechtěl. Věděl to ale dopředu. A dostalo se mu vší mé podpory a pochopení.

Pevně a zároveň bezpečně jsem ho sevřela do náručí. Dovolila jsem mu vztekat se a bránit, protože to je přirozená a zdravá reakce pětiletého dítěte a já jsem za ni vlastně velmi ráda. A potom jsem ho nechala vyplakat s tím, že respektuji jeho pocity a vím, že to bylo nepříjemné.

O tom, že mu tu injekci píchala paní, kterou viděl potřetí v životě a která mu ještě před pár vteřinami lhala, nemluvě.

Nu, takhle jsme to zmákli my.

Tak si asi dovedete představit, jak moc mě vzalo to, co se dnes dělo za dveřmi gynekologie.

Představovala jsem si desetiletou holčičku v její nevinnosti.

To, že si musí sundat kalhoty i kalhotky před naprosto cizími lidmi. Že musí vylézt na to příšerné lehátko a roztáhnout nohy, zatímco se všichni ti lidé dívají. A pak se podrobit vyšetření přes prdelku.

A že když ji to bolí a ona kříčí, tak tam není nikdo, kdo by jí pomohl.

Že tam není nikdo, kdo by zavelel STOP!!!! a řekl:

„Klid, máme čas, zlatíčko, tudy to rozhodně nejde. Zastavíme a zkusíme to jinak. To zvládneme.

Dáme ti prostor, všechno ti vysvětlíme, já budu velmi citlivá a měkounká a slibuji, že když mi budeš věřit a uvolníš se, tak to opravdu nebude bolet.

Máme to ozkoušené, neboj. Jen je potřeba, abys mi věřila. Pak se uvolníš a bude to v pořádku.

A můžu ti s tím třeba nějak pomoct?

Stydíš se? Chtěla bys tu míň lidí? Pomohlo by ti třeba, kdyby sis nechala sukýnku?

Chceš maminku chytit za obě ruce?

Chceš, abych ti vysvětlila a srandovně ti ukázala, co budeme dělat a abych ti řekla, proč to potřebujeme?

A HLAVNĚ: Řekneš mi, až budeš připravená?“

Takhle bych si to představovala. A vím, že to je reálné. Rozsvítit tuhle situaci a zvládnout ji láskyplně.

Víte, já nikdy nezapomenu na doktorku Prokešovou.

Bylo to nejdrsnější zvíře na naší fakultě, ta nejtvrdší profesorka vůbec. Když jsem ji ale zažila jako terapeutku, pochopila jsem, kdo se uvnitř toho drsoně skrývá.

Na jedné hodině se nás zeptala, jak se budeme chovat k lidem po mrtvici. Po chvíli odpovědí se zatvářila zklamaně a zeptala se nás:

„DOVEDETE SI TO VŮBEC PŘEDSTAVIT?“

„Dovedete si představit, jak se ten člověk cítí?

Je dezorientovaný. Má narušenou paměť. Je v bílé místnosti plné přístrojů, kde nikoho nezná. Většinou je polonahý a bez vlády nad svým tělem. Vůbec neví, co se s ním děje a už vůbec neví, co se bude dít dál.

A vy s ním jdete cvičit, proboha!!! To musíte být VELMI citliví!!!“

Tahle lekce se mi vryla do paměti a jednám v souladu s ní dodnes.

Svým klientům vždy naslouchám. Nechám je vyplakat. Poslouchám jejich osobní trable, protože vím, že mohou být kořenem problému. Ptám se jich, jestli se nestydí. Hlídám, aby jim na terapeutickém lehátku bylo teplo. Zajímá mě vše, co se s nimi v mé ordinaci děje.

Protože já jsem tam pro ně. 

Ne oni pro mě. Ne oni pro medicínu.

To oni jsou středem toho, co se v ordinaci děje. To oni jsou ti důležití.

Takže vás chci skrze tento článek poprosit – mějte se rádi.

Když se k vám lékař nechová s úctou a citlivostí, vyměňte ho. Určitě najdete lepšího.

Pokud je ve vyšetřovací místnosti někdo, kdo se vám nepředstavil, a vy nemáte tucha, co tam dělá, zeptejte se ho. Máte na to právo.

Pokud vám někdo chce udělat nějaké vyšetření, zeptejte se proč a jak bude probíhat. Je to přeci vaše tělo a vy byste měli vědět, co se s ním bude dít.

Chtějte důstojné zacházení a stůjte si za ním.

Ti v bílých pláštích totiž nejsou Bozi.

Jsou to jenom lidé, kteří vystudovali 6 let toho, jak funguje lidské tělo, a měli by mít k vám i k veškerým vašim potřebám minimálně stejnou úctu, jako máte vy k nim.

A jestli to nezvládnete pro sebe, UDĚLEJTE TO ASPOŇ PRO SVÉ DĚTI.

Já už totiž vím, proč mě ta dnešní akce tak rozčílila. Já sama jsem chodívala v asi pěti letech na gynekologii.

K vyhlášené nejnepříjemnější doktorce v Sokolově. Ke zlé ženské, se kterou bych nešla na čaj, natož abych ji nechala podívat se mi, či dokonce šáhnout „tam dolů“.

A ne nadarmo jsem pak při emoční terapii pánevního dna u Janičky Zimolové řvala „Vypadni ty kreténe, vypadni ze mě!!!“

Nemyslím si, že to byl nějaký „kretén“. Nevím o tom, že by mi nějaký muž fyzicky ublížil. Vím ale, že první člověk, který na mě šahal tam dole, byla necitlivá stará vyhořelá žena, která svoje povolání opravdu neměla ráda.

Nedivím se, že jsem si to musela prohojit, když jsem chtěla uzdravit svou ženskost.

Tak tu sedím a myslím na tu holčičku.

Že byla svým způsobem znásilněná.

Někdo do ní strčil něco, co svou vlastní svobodnou vůlí nechtěla.

Neptal se jí, jestli to opravdu chce a nenabídl jí jiné možnosti.

Matka u toho stála a nepomohla jí.

A když řvala a naprosto zdravě a silně projevila své emoce v přirozené ochranné reakci, byla zastavena.

Venku jí řekli „nebreč“ a odvedli ji domů.

Promiňte mi, ale i přes meditační hudbu je mi zase zle.

Takové znesvěcení.

To je to nejsilnější, co tam vnímám.

Takové znesvěcení.

Nejspíše to bylo poprvé, co se té malé někdo dotkl v těch nejintimnějších partiích jejího těla a proběhlo to takhle.

Co si z toho asi do života ponese?

A co bych ráda řekla na závěr?

Aby tenhle článek něčemu pomohl?

Mamince i doktorce bych ráda řekla, že je chápu. Že vím, že to teď dělají nejlépe, jak umí, a že dělají to, co je podle nich v nejvyšším zájmu dítěte.

Současně bych jim však vřele doporučila kurz Nevýchovy nebo RABRu a řekla jim, ať si ho projdou co nejdříve.

Holčičku bych velmi ráda obejmula a nechala ji vyplakat. Kéž jí to někdo dopřeje.

A nám všem bych popřála, ať máme stále více lékařů, kteří respektují své klienty se vším, co k nim patří. A chovají se k nim s úctou, kterou si jako citlivé lidské bytosti zaslouží.

Díky Bohu za vás. :-)

Markéta