[Reportáž] Jaký je týdenní pobyt s Dispenzou? – 2. část

Jaké to je, zažít Joea Dispenzu naživo? Co všechno se může stát na týdenním pobytu pro pokročilé? A jak Joe tančí? ;-)

Vítám vás v druhé části reportáže. Pokud vám unikla ta první, určitě si ji přečtěte tady >>

Druhý díl je opravdu pokračováním a chybělo by vám to „kouzlo“ a „posvátná atmosféra“, ve které se všechny následující řádky nesou.

My, co máme první díl za sebou, můžeme rovnou na věc. Dneska vám odpovím na zbývající tři otázky:

• Co se na pobytu s člověkem stane?
• Stojí to za ty peníze a cestu do ciziny?
• Jaký je Joe naživo?

A jako perličku přidám informaci od Joea, proč se nově medituje v nejnebezpečnějším vězení v Mexiku a jaké vtipné a nečekané výsledky to přineslo.

Jdeme na to. :-)

Co se na pobytu s člověkem stane?

Tahle otázka je velmi záludná, protože každý z nás procházel v rámci týdenního pobytu úplně odlišnou zkušeností.

Někdo lítal ve vysokých energiích, měl vize a mystické zážitky. Někdo naopak cítil, že se potřebuje uzemnit, brnělo mu tělo a všechno se stávalo jaksi „více hmatatelné“. Někdo také necítil doslova a do písmene nic.

Byli jsme na to připraveni a byli jsme ujištěni, že všechny verze jsou v pořádku. Podle testů a vyšetření, která jsou prováděna během kurzů, totiž dochází k obrovským změnám U VŠECH, kteří jsou přítomni. Bez výjimky.

Ať už prý dané meditace prožíváme silně, nebo slabě, všichni procházíme podle EEG, EKG a podle rozborů krve velikými vnitřními změnami a Joe s humorem říkává: „Nevěřím, že jste tak extravýjimeční, že by se to ZROVNA U VÁS nedělo.“ :-)

Tak a teď o mně.

Upřímně řečeno pro mě představuje předchozí odstavec stejně silné a významné uklidnění jako pro spoustu z vás, kteří pravidelně meditujete a nejste si jistí, jestli to „děláte správně“ nebo jestli to vůbec „k něčemu je“.

Během toho týdne jsem totiž necítila nic extrémního. Neměla jsem žádné výjimečné prožitky, které by výrazně překračovaly to, co prožívám doma.

Netřáslo se mi celé tělo. Nemlátilo to se mnou ze strany na stranu. Neřvala jsem v extázi. Necítila jsem elektřinu v každé svojí buňce. Nezažila jsem výrazné spontánní uzdravení…

Co ještě zbývá…

Jo, nezčernal mi celý jazyk, nehrály si se mnou bytosti z jiných dimenzí ani jsem nebyla mimo své tělo. Na to jsem vlastně zapomněla. :-)

Ehm… Všechno tohle se tam lidem dělo. U mě NIC. Na vysvětlení mám hned několik teorií, ve kterých se s různými lidmi v různých bodech potkáváme.

• Možná to neumím.
• Možná jsem na ty energie naopak zvyklá, protože medituju dlouho a hodně, a navíc mám poměrně průchozí tělo díky cvičení yogy.
• Možná taky nejsem ochotná pustit kontrolu, protože já fakt nechci prožívat takové šílenosti před ostatními lidmi. S mnoha děvčaty jsme se shodly, že se tajně modlíme: „Prosím, až doma. Prosím, ať to přijde až doma.“ :-)

Každopádně. Díky mnoha a mnoha synchronicitám člověk fakt nakonec pochopí, že je na tom týdenním pobytu VŠECHNO SPRÁVNĚ. Přestane bojovat. Přijímá prožitky tak, jak jsou. A důvěřuje procesu.

V jednu chvíli jsme se s ostatními dokonce dost nasmáli, protože jako „pacient“ jsem při svém prvním koherentním léčení necítila VŮBEC NIC. (Jaká ostuda! :-) ) Dělali jsme si legraci, že to asi byl ten nejchytřejší způsob Vesmíru, jak obejít mou analytickou mysl.

Bylo to vážně tragikomické.

Byla jsem tak nervózní a cítila jsem vůči tomu procesu takovou zodpovědnost, že jsem z toho byla úplně v pr… Snažila jsem se být klidná, přijímající, ve vděčnosti. Mentálně jsem se úplně vyšťavila ještě předtím, než moji léčitelé dorazili.

Pak jsem zase byla tak zmatená, že jsem se zavřenýma očima pořád čekala, kdy to začne. A když jsem myslela, že to konečně začne, bylo už dávno po všem. Mein Gott. :-D

Teď se tomu řehtám, ale fakt jsem z toho byla špatná.

Bála jsem se otevřít oči a podívat se na své léčitele, protože jsem jim nemohla vyprávět nic ÚŽASNÉHO. Vůbec nic jsem necítila a měla jsem pocit, že jsem jako healee zklamala. Je i sebe, protože normálně při meditacích „hraju všemi barvami duhy“ a mívám krásné prožitky.

Naštěstí mě z toho dostala jedna z mých léčitelek.

PRO NI to byl ten nejsilnější zážitek, který za dva roky praxe s Dispenzou měla. Prožívala to velmi intenzivně, po tvářích jí tekly slzy a potřebovala potom chvíli na uklidnění.

A teď pozor. Původně prý „byla u jiného léčeného a ten jí pocitově nesedl. Z nějakého důvodu ji ale poslali jinam, a jak viděla mě, věděla, že to je přesně ono.“

A tím nekončíme. Doma měla stejný svetr, jako jsem ten den měla na sobě já. Je to cizinka, která pracuje pro českou společnost. Její šéfka se jmenuje Markéta (jako já). Ona se jmenuje Diana, což je jméno mojí sestry. A v meditaci dostala vzkaz, který mi měla předat.

Tak asi tak. To jsem vám chtěla ukázat a vysvětlit. Na pobytu se dějí různé věci. To, jak je v danou chvíli vnímáme, chápeme, vyhodnocujeme a soudíme my, je otázka druhá. Pamatujte na to. A pak si prosím uvědomte, že to samé platí i o našich „domácích“ meditacích.

Pro úplně jasnou představu vám ještě prozradím, že jsou prý lidé, kteří bývají v mozkových vlnách gama a vůbec o tom nevědí. Chápejte. Gama vlny jsou ty nejvyšší. Často jsou prožívané jako trans, chvíle největšího milosrdenství, prozření, extáze. Jsou obrovsky léčivé.

A občas se stane, že je u někoho během pobytu zaznamenají na EEG a pak za tím člověkem přijdou s dotazem, jaké to bylo. A on vůbec necítil, že prožil něco výjimečného. Takže tak.

Nesuďte své prožitky a věřte tomu, že se na pobytu i během domácích meditací děje všechno, co se dít má.

Pro vaše uklidnění ještě dodám – jasně, že těch sedm dní nebylo jen tragikomických.

Bývala jsem v tranzu. Občas mě brněly nohy a cítila jsem, jak jsou velmi silně uzemněné, téměř zmagnetizované zemským polem. Mívala jsem také krásné prožitky a dostala jsem dárky, pro které jsem si tam záměrně přijela.

Potřebovala jsem tam vyřešit jeden hluboký problém, který mi už od 15 let brání, abych se výrazně posunula v oblasti duchovna. Ten problém ve mně vyvolával obrovský strach, spíš až úzkost. A je to pryč.

Přebrodila jsem řeku, poplakala jsem si, pohojila jsem se a najednou jsem to VIDĚLA. Odpověď byla na Joeově tabuli, přímo přede mnou. Můj koncept pochopení práce s čakrami se prohloubil, vyladil a je vyřešeno. Strach je pryč a s ním i blok, který mi bránil povyrůst.

Pak ještě druhá věc. Jela jsem tam ještě s jedním záměrem. Že si konečně přeju UŽÍVAT SI ŽIVOTA. Tak se mrkněte, co mi dali do ruky, když mi oznámili, že jsem byla vybrána jako healee. To nevymyslíš.

Překlad: Je čas zamilovat se do života.

V meditacích jsem pak měla silné vize, velmi radostné a hmatatelné, tak uvidíme, jak se to vyvine. ;-)

Stojí to za ty peníze a cestu do ciziny?

Myslím, že na tohle už jsem odpověděla velmi detailně a velmi jasně. Dohromady tahle sranda stála okolo 80 000 Kč (kurzovné, letenky, ubytování, jídlo, MHD na hotel).

A já se modlím, abych mohla letět znovu, a to i na další typy pobytů. Chci to zase zažít a být v té energii. Stejně jako naprostá většina těch, co tam byli. Někteří už byli na pobytu pošesté a dobrovolničili podesáté. PROTOŽE JE TO PROSTĚ BAVÍ.

K tomuhle bych chtěla dodat ještě jednu věc. My, Češi, jsme skvělí. Oproti některým cizincům je to pro nás dražší záležitost. Proto na týdeňák dorazíme většinou s velikou motivací, zkušení, dobře promeditovaní, s nastudovanými knížkami a kurzy.

Nedá se to srovnat např. s Američankou Grace, která si přečetla o Joeovi, řekla si: „Já na něj jedu,“ a jela. Pro ni je to snadnější a levnější záležitost.

Na druhou stranu i to je v pořádku, protože právě tahle žena prožila hned na svém prvním pobytu spontánní a nutno říci, že poměrně divoké uzdravení. Možná právě proto, že toho tolik neočekávala a díky své nepolíbenosti byla hodně otevřená. Bůh ví…

Jaký je Joe naživo?

Jste na to zvědaví? Hodí se trocha bulváru? :-)

Mě by to zajímalo určitě. A tak vám to napíšu. Je to miláček. JE TO PROSTĚ MILÁČEK. A taky tak hluboká, mocná, pozorná a zároveň pokorná bytost, že to jde jen stěží popsat.

Představte si, že sedíte na přednášce.

Joe obchází první řady a najednou stojí ani ne metr před vámi. Tak blízko, že to ve vás vyvolává touhu natáhnout nohu, dotknout se ho palcem a pak se provinile a zároveň poťouchle usmát s výrazem: „Ježiš, to je super, promiň, já jsem prostě musela.“

Ne, neudělala jsem to. Ale chtěla jsem a aspoň jsme se nad tím zasmáli, když popošel o pár židlí dál. :-)

Každopádně byl kousek ode mě. A v tu chvíli je to „normální člověk“. Nevidím žádnou svatozář. Necítím žádné speciální vibrace. Svaly pěkné, dobře stavěné, držení těla by šlo zlepšit. (Fyzioterapeutku nezapřeš.) Hlas? Taky normální, nic extra.

Pak ho vidíš tančit na pódiu.

Před každou novou lekcí. A žasneš. Skvělej pohyb, to je jedna věc. Ten kluk se umí fakt dobře hýbat. Zároveň tě ale překvapí ta hravost a upřímnost pohybu. Žádná přemrštěná gesta. Žádné dobyvatelské manýry. Nic okázalého a egoisticky zdůrazněného.

On prostě jenom tancuje. A směje se na lidi před sebou. Dobrý! Při pomyšlení, že to je jedna z nejvýznamnějších vůdčích osobností dnešního světa. Fakt dobrý.

No a pak přijde meditace a výuka. A to je úplně jiné pole, úplně jiný level.

Joe začíná nejpozději v 6 hodin ráno, od půlky pobytu spíš ve 4 nebo v 5. Končí v 6 večer. Celou dobu jede v cyklu meditace – pauza – lekce – pauza – meditace – pauza – lekce – pauza – meditace.

A celou tu dobu tě DRŽÍ. Drží tě svou pozorností. Vzývá tě. Objímá tě. Láskyplně tě vede a zároveň tě nenechá uhnout. Volá tě zpátky, jakmile se ztrácíš a tvoje mysl uhýbá.

Je jedno, jestli to je při meditaci v 5:15 ráno, nebo při výkladu teorie po odpolední kávě. Ani chvíli tě nenechá ve štychu. Pořád se ti věnuje a dává ti své maximum.

Dvakrát se mi stalo, že jsem v 6 večer seděla v sále, zírala na něj a v duchu si říkala: „Proboha. Kde ten člověk bere tolik energie? Jak moc mu na nás záleží, když nám věnuje tolik pozornosti a tolik záměru? Jak obrovská a silná vize ho musí pohánět, když tohle zvládá? Jaký obraz mu dobíjí baterky?“

Moje věty typu: „Nevím, jestli mu můžu plně důvěřovat, moc se mi nelíbí ty pytle pod očima,“ úplně ztratily význam. Je mi jedno, jestli má pytle pod očima. Já žasnu nad tím, že to vůbec PŘEŽIJE.

Neznám nikoho, kdo by tohle zvládl.

A i kdyby to někdo z nás zvládl (táhnout, opečovávat a pozorně vnímat dva a půl tisíce lidí po celých sedm dní v kuse) myslím, že by potom odpadl na několik týdnů.

A on to dělá KAŽDÝ MĚSÍC! Do toho pořádá speciální pobyty pro mladistvé, speciální navazující pobyty pro pokročilé, nahrává meditace, řídí firmu, komunikuje s výzkumnou částí týmu, lítá při tom všem po celém světě, nově testuje meditace s malými dětmi, které prý úžasně reagují a umí se dostat do transu často líp než my…

No já vám nevím. Kdy ten člověk spí? Takže respekt. Veliký respekt a chci se od něj učit dál.

Také vám musím napsat, že mi přestaly vadit takové ty „ukřičené meditace“, které poslední dobou Joe produkuje. Rušilo mě to. Brnkalo mi to na nervy. V hlavě se mi ozývalo: „Proč na mě, proboha, ječíš?“ Vypínala jsem ho a třeba i dva dny jsem se na něj pak vztekala. :-)

Teď to chápu. Nasosala jsem si energii a záměr, který za tím stojí. A některé z těch „agitačních“ a „ukřičenějších“ meditací jsem si vyloženě oblíbila. Mají šťávu, drží mě lépe v pozornosti, přivádějí mě do tranzu. Velmi ráda je střídám s těmi klidnými, podle toho, co právě v danou chvíli potřebuju.

„Čakrovka dvojka“ je jednou z intenzivnějších meditací

Poslední věc, kterou bych chtěla k Joeovi zmínit, je jeho jedinečnost, kterou přináší pro mužskou část společnosti. Když se pohybujete v „ezosvětě“, občas se trochu leknete, že ti ezomuži v některých případech nejsou až tak mužní. Že jsou přecitlivělí, mají hodně ženské energie a člověk nakonec skončí tak, že se o ně musí starat.

Chlapi na Joeovi byli jiní. Dana¬Sofie si jako první všimla, že jich je tam HODNĚ. Procentuální zastoupení bylo mnohem vyšší, než bývá na seberozvojových akcích zvykem.

A navíc to byli muži vpravdě mužní. S velmi pevným, silným a jasným záměrem. Muži, kteří jsou si vědomi své moci. Takoví, kteří ji používají, směřují a jsou ve svých životech bojovníky a hrdiny. Nejsou ani v oběti, ani ve zženštilosti. A to jsou vysoce citliví a pracují s energiemi. Mňam.

Tady máte ukázku, nad kterou mnohá žena dojetím zapláče. Tohle je otec se synem při společné chodící meditaci.

To je SÍLA. To je VZOR. To je LÁSKA.

Když vzpomínám na týden s Joem, vidím mnohem víc takových krásných obrazů.

Hlavní organizátorku Kelly, jak stojí poslední den na pódiu. Pod ní je dva a půl tisíce lidí, svítí světla, hraje hudba a my všichni skandujeme jedním hlasem dokola: „Thank you! Thank you!“

Vidím také holky z nadace Give to give. Ta sponzoruje studenty, kteří nemají šanci dostat se ke studiu. Jejich novinkou je, že jezdí do nejnebezpečnějšího vězení v Mexiku „za ženami, které byly vychovány monstry, a proto se z nich monstra stala“.

Když jsme viděli jejich natočené výpovědi, řvali jsme smutkem i nadějí. A pak jsme se smáli, když jsme se dozvěděli o ostatních vězenkyních, které jsou z proměny svých kolegyň tak udivené, že na vedení tlačí, „co že jim to dávají do pití a že to chtějí taky“. Ty holky se smějou, pomáhají si s dětmi a začaly vytvářet přátelství.

Největší novinkou je pak to, že i z mužské části věznice přišla žádost o toto zvláštní a nejspíše mimořádné školení. :-)

Ve vzpomínkách mám také děvčata z organizace InnerScience Research Fund. Chápejte. Na světě jsou bohatí lidé, kteří se díky Joeově práci uzdravili. A také lidé, kteří díky této práci přišli k velikému jmění. Ti lidé založili nadaci. Z vděčnosti, protože chtějí požehnání, kterého se jim dostalo, šířit dál.

InnerScience Research Fund se teď stará o financování ultranákladného vědeckého bádání. Díky tomu je všechno, co se na kurzech děje, naměřeno, zaznamenáno a vyhodnoceno vědeckými studiemi na velmi vysoké úrovni.

Čím dál více univerzit spolupracuje. Čím dál více profesionálů se otevírá myšlence, že meditace není alternativní, ale normální a velmi silná medicína.

Oběma organizacím můžete přispět i vy. Give to give je zde >> a InnerScience Research Fund je zde >>

Aktivit okolo Joea je spousta. On sám o tom celém mluví jako o KMENI. O rodině, která si vzájemně pomáhá, podporuje se a pozvedává se, když náhodou jeden upadne. V našem spojení je naše největší síla.

A jak to vypadá po návratu?

Ještě nám zbývá poslední otázka, která nejspíš napadne jenom některé z vás. Jaký je návrat do běžného života?

Paradoxní je, že když jste na pobytu, přijde vám vše do veliké míry normální. Neprožíváte to tak silně. Prostě se to děje. Jste ve víru dění. A teprve po příjezdu domů vám začne docházet, jak výjimečné a nádherné to bylo a co všechno jste zažili. Funguje to podobně jako třeba u svatby.

Po pobytu s Joem navíc platí, že potřebujete čas na to, abyste vstřebali všechno to nové učení. Já jsem byla několik dní solidně mimo. Dostala jsem nášup na úrovni mysli i na úrovni energie a dost mě to vypnulo.

No a co pak? Stejně jako po svatbě přijde manželství, tak i tady teprve po pobytu přijde ta nejdůležitější fáze a rozhodující výzva.

Je čas všechno to nové zapojit do života. Jak nové koncepty v mysli, tak nové dovednosti v meditaci je potřeba trénovat a aplikovat. Každý den, nebo aspoň nejčastěji, jak to jde.

Zodpovědně, vědomě. A zároveň s lehkostí a radostí z toho, že MŮŽEME.

Že žijeme v tak úžasné době, kdy se sny stávají skutečností a my dosahujeme mnohem plnějšího potenciálu, než jsme si kdy dovedli představit.

To je další dobrodružství, které prý nikdy neskončí. :-)

Markéta

Články o Joeovi Dispenzovi

1. [Reportáž] Jaký je týdenní pobyt s Dispenzou? – 1. část

2. [Reportáž] Jaký je týdenní pobyt s Dispenzou? – 2. část

3. Mých 30 dní s Dispenzou a Adriene

4. Více než 100 dní s Dispenzou a Adriene – 1. část

5. Více než 100 dní s Dispenzou a Adriene – 2. část

6. Lék na covid je na světě. Zadarmo a dostupný pro každého

Pokud si přejete dostávat čerstvé zprávy ohledně práce Dr. Joea Dispenzy, přihlaste se k odběru mých novinek. ;-)

PŘIHLÁŠENÍ K NOVINKÁM >>