Nebyly to bolesti zad, ale parkinson

Dnes s vámi chci sdílet jeden inspirativní příběh. Je o veliké cestě, naději a o tom, že kvalitní zdravotní cvičení má jednu úžasnou hodnotu, na kterou se v naší republice zapomnělo. Nebo jsme ji možná ještě tak úplně neobjevili a teprve teď se před námi rozkrývá…

U mě tahle cesta začala někdy v roce 2004 při výuce na Karlově univerzitě. S neurologem MUDr. Pánkem jsme tenkrát probírali alternativní medicínské obory v souvislosti s diagnostikou poruch pohybového aparátu. Nebo-li učili jsme se, jak poznat, co vlastně s naším pacientem je a jak pro to následně nastavit léčbu.

Doktora Pánka jsem jako učitele pro jeho rozhled doslova milovala a hltala jsem každé jeho slovo.

A při jedné ZÁSADNÍ větě jeho výkladu jsem se uvnitř zastavila, jako by se celá planeta na chvíli přestala točit, a užasla jsem. Myslím, že se mi tenkrát přenastavil celý obraz fyzioterapie a otevřely se mi dveře do naprosto nové sféry chápání.

Ta věta zněla takhle:

„Pacientka, o které vám vyprávím, už byla u výborné fyzioterapeutky. Takže jsem věděl, že její bolesti nemají původ v pohybovém aparátu.“

Cože?! Co to právě řekl?!?!

Má mysl se zastavila, přeskočila a ihned se mi vymrštila ruka do vzduchu současně s výrazným otazníkem v očích.

„To chcete říct, že když ta pacientka byla na rehabilitaci a její bolesti nepřestaly, tak to znamená, že příčina musí být někde jinde?“

Pan doktor se taky na chvíli zastavil, taky bylo vidět překvapení v jeho očích a odpověděl mi: „No jasně. O tom to přeci je. Kdyby to byl pohybový aparát, tak by jí to muselo pomoct, ne?“

Chápete teď, co vám v tuto chvíli sděluji?

Dochází vám, jaká je v tom síla a jak přelomový přístup v myšlení ohledně rehabilitace tohle je?

Zeptám se vás ještě jinak.

Kolik už jste okolo sebe viděli lidí, kteří OPAKOVANĚ dochází na rehabilitaci, mají jenom částečnou úlevu a PŘESTO SE JEJICH LÉČBA NEMĚNÍ A LÉKAŘ JE TAM POSÍLÁ POŘÁD ZNOVU?

Kolik už jste slyšeli příběhů o bolavých zádech, na která „nic nezabírá“, přestože se poctivě cvičí?

A kolikrát jste si sami na vlastní kůži zažili, že vám cvičení pomůže, ale jenom na chvíli a pak se bolest velmi rychle vrací?

Nic z toho by se přitom nedělo, kdyby se v praxi používala ona pro mě posvátná věta:

Kdyby ty bolesti měly příčinu v pohybovém aparátu, po kvalitní fyzioterapii by musely odeznít.

A teď vás vezmu do přítomnosti. Konkrétně do 18. května roku 2017, kdy se Alena, o níž je náš příběh, odhodlala k akčnímu kroku a začala se mnou cvičit.

Důvod?

Bolesti zad. Dlouhodobé, velmi nepříjemné bolesti zad, doprovázené nálezem na páteři, který byl potvrzený i rentgenovými snímky. Trápilo ji také noční „trnutí“ v bedrech, záškuby dolních končetin a křeče v obou nártech vedoucí k tomu, že se jí často celé tělo místo klidného spánku bolestivě prohlo do oblouku.

Léčbu procházela úplně stejně jako ostatní klienti v rámci on-line kurzu a za měsíc se dostavily skvělé výsledky:

Dobrý den Markéto,
zrovna jsem se chystala, že vám napíšu novinky. Jsem stále lepší, jde to pomaloučku, ale jsem o moc stabilnější. Líp chodím i spím, i bolesti už jsou menší. Včera jsem byla plavat tak už i to je lepší, i když tomu chybí koordinace. Když plavu prsa tak mi pořád lezou nahoru nohy a hlava dolů. :-) Za měsíc cvičení jsem zesílila víc než za půl roku s Pilates. Stále děkuji, že jsem našla vaše cvičení, je to zázrak.

Měla jsem radost, takové výsledky byly pro nás obě na jedničku.

V červnu ale přišly další zprávy.

Zdravím Markéto,
tak mám za sebou cca dva měsíce cvičení a asi jsem na konci. Stav stagnuje. Jsem o moc lepší, ale do dobrého ještě daleko. Na dnešek jsem se vzbudila s pocitem, že se mi v bedrech cosi zaseklo a celý den jsem těžce kulhala a chodila fakt s bolestí. Zlepšily se ty otoky. Už to není tak výrazné. Za to se mi pořád zhoršuje pravá ruka. Už si skoro nevyčistím zuby a nejde mi psát nebo rozšlehat vejce. Pokud chci dělat nějaký rytmický pohyb docela ztuhnu a celé tělo chytá třes. Tak nevím co dál. S přáním pěkného dne Alena.

Tohle už se mi přestalo líbit a s Alenou jsem si zavolala. Zeptala jsem se jí hlavně na její příznaky, celkový zdravotní stav a na to s jakou intenzitou Vyprošťovák cvičívá.

Když hned na začátku došlo k takovému zlepšení, musel být někde zádrhel, který další léčbu blokoval.

Po pár větách mi to začalo docházet.

Alena mi mimojiné popisovala, že „chodí jako kačena“. Dělá jí problém rozejít se a pak musí jít rychle, protože má pocit, že jinak upadne. „Jako by honila sebe samu.“

Ten, kdo má základní přehled v neurologii ví, že tohle je jeden ze základních příznaků Parkinsona.

Opatrně jsem se jí tedy zeptala, na co všechno ji lékaři vyšetřovali a řekla jí, že by to mohl být Parkinson. Alena si ale byla jistá, že ne, protože ji vyšetřovalo x lékařů, má potvrzený nález na páteři a všichni ji diagnostikovali jako klasickou poruchu pohybového aparátu.

„Dobře, Aleno, tak to tak necháme,“ odpověděla jsem jí. „Pro jistotu ale cvičení poupravíme a já vás naučím měkčí verzi, která hojí i vnitřní orgány a jde opravdu do hloubky. Tenhle způsob cvičení používám až ve chvíli, kdy zjistím, že je pacient celkově unavený, že má i více přidružených problémů nebo že se může jednat o souvislost s psychikou. Tak to zkusíme jemněji, pomaleji, ale více do hloubky.“

A zase jsme trpělivě čekali, jak tělo zareaguje. Alena se pak o něco zlepšila, za pár dní mi ale napsala s urgencí.

Celkový stav se najednou zhoršil, dokonce už se přidala i inkontinence, rovná se měla problémy udržet moč.

V tu chvíli už se ve mně jako v terapeutovi všechno zburcovalo. Tohle přestává být sranda. Inkontinence může být indikací k urgentní operaci, kdyby se jednalo o výhřez ploténky. Musí ihned odjet do nemocnice na pohotovost.

Alena plakala. Nechtěla zpátky k doktorům. Už jí tolikrát řekli, že to jsou jenom bolesti zad, nechtěla se s nimi „dohadovat“ a „vnucovat se jim“.

„To je v pořádku, Alenko. Opravdu je to jasný příznak, který musí řešit, oni to ví a postarají se o to.“

Kéž by.

Alena mi napsala po třech hodinách, že je zpátky doma. Že ji znovu zdiagnostikovali jako klasickou blokádu zad, dali jí infúzi a objednali ji na neurologii.

Budu k vám upřímná. Naštvala jsem se. (O svých vnitřních pochodech se zde z několika důvodů raději nebudu rozepisovat.) A začala jsem jednat.

Obepsala jsem své přátelé, které znám ze studií. Fyzioterapeuty, lékaře. Konzultovala jsem s nimi. Nejčastěji jsme podle příznaků tipovali roztroušenou sklerózu, výhřez ploténky a právě i Parkinsona. A pak mi to trklo.

Moje kamarádka, neuroložka Zuzana, bydlela kousek od Aleny. Byla zrovna na mateřské, ale lékaře z kraje přeci osobně znala! Poprosila jsem ji tedy o kontakt na nějakého DOBRÉHO neurologa, který by se na Alenu podíval. A k naší radosti nás Zuzka dostala přímo k primáři neurologie v jedné z blízkých nemocnic.

Alena byla do týdne přijata. A hádejte co.

Pan primář potvrdil podezření na Parkinsona.

A nejenom to. K mému zděšení i radosti prohlásil, že to byla takzvaná „diagnóza ode dveří.“ Rovná se člověk vejde do dveří a vy téměř okamžitě poznáte, co s ním není v pořádku.

K mé radosti díky tomu, že jsou tu i dnes takhle skvělí diagnostici. Ke zděšení kvůli tomu, co všechno jsme museli podniknout, aby se Alena k takovému lékaři dostala, a kolik ji i přes evidentnost jejího nálezu předtím zdiagnostikovalo jinak.

No, pan primář Alenu poslal ještě na nějaké testy, finálně po nich stanovil diagnózu Parkinsonu a nasadil adekvátní léčbu dopaminem.

Alena se začala konečně stabilně a výrazně zlepšovat.

Zůstali jsme i u cvičení pomalé verze Vyprošťováku, protože právě ta úžasně pomáhá s poruchami pohybového aparátu, které mají základ v nervové soustavě.

Jako třešničku na dortu jsme také přidali 1 lžíci konopného oleje denně podle návodu Johna Graye z knihy Mars a Venuše – Dietou a cvičením k cíli. (Vřele doporučuji všem, kteří chtějí porozumět dysgrafii, dyslexii, neurologickým onemocněním či závislosti na kokainu z hlediska výživy nervového systému. Kniha obsahuje i návod na léčbu.)

Alena si taky došla na tradiční čínskou medicínu, aby si dohojila ledviny a postarala se celkově o to, co její tělo potřebuje.

Výsledek?

23.12.2017. Dojetím se mi lesknou oči, když to sem kopíruju z mailu.

Dobrý den Markétko,
chtěla bych vám touto cestou upřímně a z celého srdce poděkovat za vše, co jste pro mě udělala. Můj život je o 1000% lepší. Ještě mám pro vás čerstvé novinky. Snížila jsem dávku dopaminu z 12mg na 6mg. Občas se stane, že dokážu jít třeba 100m úplně normálně, pružně bez kulhání naprosto volně. Zlepšily se všechny motorické funkce, mám mnohem víc energie a většinou už i dobře spím. Takže DĚKUJI DĚKUJI DĚKUJI.

To je příběh, co? To je CESTA jedince. Nebo spíš cesta jedinců, kteří společně zatahali za jedno rozumné, terapeutické, láskyplné a podporující lano. :-)

Takhle by to v medicíně mohlo a nejspíš i mělo vypadat. Alespoň v mém světě, kde se praxe točí okolo finálního uzdravení…

No a co bych vám chtěla sdělit jako takový výsledek a shrnutí na závěr?

Abyste si z toho do života a vlastní praxe mohli odnést co nejvíce?

1. Pokud bolesti pramení v pohybovém aparátu, měly by po KVALITNÍM cvičení téměř ihned odeznívat.

Často to používám, když mi někdo píše, že neví, jestli si má koupit Vyprošťovák. Napíšu mu: „Vyzkoušejte si nejdříve zdarma Čápovou, dejte jí tak týden, a pak mi dejte vědět. Jestli bolesti začnou ustupovat, jsme na dobré cestě a cvičení by mohlo být výbornou volbou.“

Považuji však za důležité zdůraznit zde, že to cvičení musí být opravdu kvalitní. Mnoho mých klientů se u mě uzdravilo poté, co předtím dlouhodobě navštěvovali mnohá rehabilitační centra a zaplatili za svou léčbu hodně peněz. Chce to šikovného terapeuta.

2. Pokud bolesti ani po dobrém cvičení neustoupí, základní příčina zřejmě spočívá někde jinde.

Může to být v nějakém neurologickém onemocnění. Nebo také ve vnitřních orgánech. (Pro tento případ se můžete otestovat z hlediska tradiční čínské medicíny v e-booku zdarma ZDE.) Skrz vaše bolesti se také může projevovat psychika, na to se nesmí zapomínat a je důležité se o ni postarat. (Něco k tomu máte v tomto videu a v tomto článku.)

3. Je třeba hledat, dokud nenajdete.

Problémy dnešního člověka jsou často složité, vrství se jeden přes druhý a mohou se i časově prolínat. Je proto skvělé najít takového profíka, který má nadhled a pomůže vám zdravotní i psychický stav uchopit CELKOVĚ. Nebo aspoň najde skulinu, kudy do nich může tvořivě, konstruktivně vstoupit a začít s léčbou. Ostatní se potom odkryje často samo a tělo i psychika už si vás společně provedou.

4. Ve finále to záleží jenom na vás.

Alena nic ze svého zlepšení nedostala zadarmo. Sama si mě našla. Následovala všechna má doporučení. Ozývala se, když se její stav zhoršil. Projevila vůli a vytrvalost. Překonala vlastní emocionální překážky, které jí stály v cestě. PŘÁLA SI UZDRAVIT SE A UDĚLALA PRO TO VŠE, CO BYLO POTŘEBA. Ve své léčbě pokračuje dál.

Moje poslední rada je tedy podle mě ta nejdůležitější.

Mějte se rádi.

Postarejte se o sebe. Udělejte to, co je potřeba. Hledejte odborníky, kteří se o vás S RADOSTÍ postarají, protože je právě tahle práce naplňuje a těší. A když někde najdete světýlko naděje, místo, ve kterém tušíte cestu ven, CHYŤTE SE HO.

I u Aleny to začalo jedním prvním e-mailem:

Dobrý den Markéto,
narazila jsem na vás při webináři s Davídem a od té doby ke mně postupně přichází nadějné informace. Dneska jsem si stáhla vaši knihu Zázračné tělo a chce se mi plakat radostí a vděčností. Našla jsem naději, že se můj stav může zlepšit. Výrůstky můžou zmizet a já budu moct dělat vše jako dřív. Nechci být tak nemohoucí jako teď. Těším se na váš Vyprošťovák. Jen musím našetřit korunky, abych si ho mohla koupit. Ale mám naději po letech temnoty.
Děkuji vám, Alena.

Každá velká cesta začíná prvním krokem. :-)

Tak vám na té vaší, ať už se týká čehokoliv, přeju hodně sil a niterného vedení.

Markéta