Dobře ukrytá mrška, která nám masově brání v obyčejném lidském štěstí

Kdy a jak k tomu došlo, že lidé místo svých blízkých milují virtuální svět, sladkosti a materiální věci? Proč se to tak v naší civilizaci děje a můžeme to uzdravit? Proč často před tím nejhezčím, co nám bylo nachystáno, utíkáme raději pryč?…

Úvodem vám posílám příběh, který se týká skoro každého z nás.

Lucie ležela po ránu v posteli se svým přítelem. Měla tahle rána ráda, protože to byly jedny z mála chvil, kdy tu byli jenom pro sebe a nic je nerušilo. Sobotní den se teprve probouzel a všechen prostor tu byl jenom pro ně.

V jednu chvíli se zadívala na Tomáše a prohodila k němu triviální otázku. Úplně jednoduchou, jen tak, aby si popovídali a aby ho zase o trochu více poznala.

„Proč jsi tenkrát chodil do toho hospice?“

„Potřeboval jsem to kvůli babičce. Když tenkrát umírala, nebyl jsem schopný s ní být a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Cítil jsem se v tom jako idiot, úplně jsem selhal.

Tak jsem potom začal hledat informace na internetu a trochu se tím zabývat. Našel jsem články o doprovázení smrtí a pak jsem na výšce zažádal, abych právě na to mohl napsat diplomku. Chtěl jsem to znovu projít, pochopit a uzdravit to v sobě i u svých blízkých.“

Lucii překvapivě bodlo u srdce. Zase ucítila tu známou bolest.

Lásku, která jí proudí hrudníkem, naplňuje ji hlubokou úctou, pochopením a soucitem k člověku, který tu je s ní. A ZÁROVEŇ, přesně v tu samou chvíli se pojí s bolestí, která tyhle okamžiky paradoxně provází.

Protože Lucie už moc dobře ví, že bytost, která v ní láskyplné pocity vyvolává, není „její“.

Ví, že nikdo z nás netuší, co život přinese a jestli spolu zůstanou „až navěky“. Neví taky s jistotou, jaký je osud této planety a jak se bude vyvíjet příští den, natož příští roky.

A ve chvíli, kdy se v ní tak silný cit probudí, musí čelit i uvědomění, jakou výzvou a jakou zkouškou pro ni je.

Lucie pak seděla a přemýšlela o tom, co se to s ní a celou společností vlastně děje.

Že je velmi jednoduché milovat počítače a virtuální svět, protože máme pocit, že je vlastníme, kontrolujeme a můžeme po nich kdykoliv sáhnout. Nebo třeba takové mandlové magnum. Kdykoliv si pro něj může zajít do obchodu a potěšit se s ním.

Ale milovat živou bytost? To je dost riskantní plán.

Můžou přijít konflikty, které nás rozdělí. Lidé, kteří pro náš vztah budou velikou prověrkou. Také život sám je někdy docela drsný šprýmař a přináší okamžiky, na které se dopředu vážně nemůžeme připravit.

A tak je to pro mnohé z nás velmi těžké. Čelit lásce k partnerovi, rodičovi nebo vlastním dětem s tím, že o ně můžeme kdykoliv přijít…

Ta představa nás natolik děsí a natolik bolí, že se často raději zavřeme.

Začneme se hádat o blbostech, aby ten vztah nebyl tolik láskyplný. Přesuneme pozornost jinam a zavalíme se povinnostmi, kvůli kterým nemáme na své milované čas. Děláme spoustu věcí, které nás od nich odvádějí, dobře si je odůvodňujeme a netušíme, že to je jenom ze skrytého strachu. Strachu z toho, že bychom je mohli ztratit.

Lucie konečně začala chápat moudré věty z knih osobního rozvoje:

Teprve silný člověk může doopravdy milovat.

Teprve člověk, který žije s tím, že může kdykoliv ztratit, je schopen doopravdy dát.

No a co teď s tím?

Jak si s touhle situací pomoci a jak jí uzdravit?

Lucií jsou občas mé kamarádky. Lucií občas bývám já. Lucie mám na všech kurzech i ve své rodině. Někdy jsou to muži, někdy jsou to ženy, chápu je ale stále jasněji. Už to není jenom nějaká symbolická poučka, ale konkrétní věta s naprosto jasným a téměř hmatatelným významem.

Když si přejeme být citliví, je potřeba NEJDŘÍVE ZESÍLIT.

Dodat si stabilní základy, které dovolí naší bytosti růst. Natolik pevné kořeny, že jí umožní být opět ohebnou, aby mohla přijímat život s tím, co přinese a pružně na to reagovat. Tolik energie a vnitřního naplnění, že ji neohrozí, když o někoho milovaného přijde, protože stále bude mít kam sáhnout a jak s danou situací naložit.

Taková bytost pak MŮŽE svobodně milovat. Pro takovou je to bezpečné a plné radosti, protože si to MŮŽE DOVOLIT.

Ja vím, co mi na to možná odpovíte. Hezky se to říká, ale často se moc neví, jak „na to“.

Ale kdepak. Stačí se o sebe dobře postarat a dopřát si to, co je potřeba. Můžete začít třeba s meditacemi a technikami z oblasti duchovního osobního rozvoje.

Docela vtipné je, že na to má veliký vliv také jídlo nebo to, jestli se dobře vyspíte.

A pro mě jedna z nejlepších zpráv za poslední roky – jde to také uzdravit cvičením.

Já jsem ROKY dělala všechny z výše uvedených věcí. Kvalitně jsem jedla, meditovala, dělala spoustu rozvojových technik. To, co se ale děje poslední měsíce díky Yoze slasti, je pro mě naprosto překvapivé.

Vrací se mi mé původní, přirozené já. Napojuji se znovu na Život. Uvědomuji si a doopravdy PROŽÍVÁM, že jsem chráněná, provázená a v bezpečí. Mám sebe samu daleko raději, než kdykoliv dříve a mnohem lépe se sebou zacházím.

A jen tak, jako takový „vedlejší účinek“ se mi hojí vztahy s mými nejbližšími.

Otevírá se mi srdce, protože si to konečně díky sebelásce a pevným kořenům může dovolit. Hezky postupně, bezpečně a krok za krokem. Tak, jak to má duše i tělo potřebují.

A když pak na mě přijde ten pocit „Proboha, vždyť já je můžu ztratit!“, udělám automaticky následující. Párkrát se vědomě nadechnu a vydechnu. A pak už jen přijmu vědomí, že tak to prostě je a že to k tomu prostě patří.

A že si každý moment PRÁVĚ PROTO mám co nejvíce užít.

Yoga je báječným průvodcem na cestě k vnitřnímu uzdravení. A když se dělá vážně dobře, uzdraví nejenom tělo, ale i duši. Principy této práce si můžete prostudovat a rovnou na vlastní kůži vyzkoušet díky Aktivní ruce, která je zdarma ZDE. Je to zábavné, příjemné a na začátku dosti objevné. :-)

Závěrem nám všem přeji, ať ty svoje kořeny a vlastní naplnění najdeme a vyživíme. A ať si pak užijeme dary, které díky tomu přijdou. Pro nás samotné i pro členy celé početné lidské smečky.

Markéta