Po tomhle lékařům konečně odpustíte

Jak je možné, že to české a snad i světové zdravotnictví vypadá tak, jak vypadá? Slýchávám to docela často. Lékaři se nestarají. Nejsou schopní empatie. Neumějí uzdravit a pořád dokola jenom „léčí“. Předepíšou recept a už se šinou k dalšímu pacientovi. Občas se ptáte, jestli vás vůbec vnímají a jestli k nim vůbec dolehlo to, jak utrápení jste a jak moc jejich péči potřebujete.

Tuším, že si hodně z vás myslí, že za tím stojí „systém“. Vláda, pojišťovny nebo farmaceutické lobby. Nebo že si říkáte, že někteří lékaři prostě takoví jsou. Povýšení, necitliví, třeba jim jde jenom o peníze a bůhvíco ještě.

Dneska vám na to ale dám úplně jiný pohled. Vezmu vás do příběhu, kam vás vtáhnu, a váš pohled na doktory, terapeuty, i zdravotnictví jako takové se jednou provždy promění…

Jste na to připraveni? :-) Tak jdeme na výlet do vaší vlastní krajiny fantazie.

Představte si, že vám zavolá blízká kamarádka. Je jí zle. Řeší velmi vážný problém. Možná se pohádala s manželem, možná jí někdo ublížil, možná řeší rodinné dluhy, o kterých doteď nevěděla. Každopádně je na dně a volá o pomoc.

Vám na ní doopravdy záleží a tak neváháte ani vteřinu a jste tu pro ní.

Pozvete jí k sobě domů. Uvaříte jí čaj. Nabídnete jí něco dobrého. Necháte ji vypovídat, vyplakat, poslechnete si celý její příběh.

Během jejího povídání vám běhá v hlavě, co byste tak pro ni mohli udělat a snažíte se jí radit, podpořit jí a vymyslet plán, jak se z toho dostat ven. Nejste už puberťák ani adolescent, a tak víte, že je nutné propojit jak empatii, kdy ji necháte, aby všechno vypustila a ulevilo se jí sdílením, tak jasný záměr, kdy ji z toho chcete jasnou cestou dostat ven.

Uděláte pro ni obojí. Zvládnete to. Krize je zažehnána.

Ona se cítí mnohem líp, než když k vám přišla, a s úlevou, důvěrou v budoucnost a možná i lehkým úsměvem na rtech odchází. Je vám velmi vděčná a vy jste rádi za to, že jste jí mohli takhle pomoci. Naplňuje vás to, těší vás to na duši. Od toho tu přeci přátelé jsou.

Jenže za dalších 5 minut se stane něco překvapivého. Volá další kamarádka, také je jí zle a vy do toho musíte jít znovu.

Teď si představte, co vás všechno zase čeká. Opravdu si to představte, se vším, co to obnáší.

Zase zapnete antény, ať slyšíte to, co vám říká, i to, co je za tím skryto. Zase si budete sumírovat svoje vlastní zkušenosti, zkušenosti svých blízkých, rady, které vám proletí hlavou, a během toho jí budete trpělivě naslouchat. Zase jí uvaříte čaj, možná jí i zabalíte do deky, protože ucítíte, že to je třeba. Zase skloubíte všechno, co v tuhle chvíli umíte, abyste ji dostali co nejrychleji k nějakému lepšímu bodu, kde bude schopná nadhledu, optimismu a kde uvidí cestu ven.

Super. Znovu jste to zvládli. Přítelkyně je opečovaná, je jí mnohem lépe a s vděčností odchází.

Teď přijde chvíle, kdy už byste se potřebovali natáhnout a všechno to trochu vstřebat. Doplnit si vlastní baterky, dát si něco dobrého a na chvíli jen tak vypnout. Než přijdou děti ze školy a vy se pustíte do péče o domácnost. Byla to přeci jen fuška. :-)

Jenže v tom ZASE ZAZVONÍ TELEFON!

A k vašemu vlastnímu překvapení to ani tím nekončí! Ten telefon kupodivu zazvoní znovu pokaždé, jakmile ho zaklapnete, a před vašimi dveřmi se najednou nakupí dalších 6 kamarádek, které akutně volají po vaší pomoci a po vaší péči!

Z čistajasna se tu taky objeví někdo, kdo vám říká, že se budete muset o všechny postarat. Že mezitím nebudete mít čas na sebe, protože tahle vaše andělská mise skončí až o půl čtvrté, a jediné, co si budete moci dopřát, je oběd, na který dostanete půl hodiny.

Milujete je, záleží vám na nich, začínáte se ale ptát – zvládnu tohle během jediného dne? Být tu pro ně všechny a s láskou je opečovat?

A pak přijde poslední tečka na závěr.

Ta bytost, která vás pro dnešek zaúkolovala, se k vám nakloní a řekne:

Víš, mám pro tebe ještě jednu důležitou zprávu. Ode dneška za tebou budou tyhle kamarádky chodit každý všední den. Nebude jich 8, ale 16. Někdy dokonce 84.  A o všechny se vždycky budeš muset postarat. Pokaždé ti na to dáme 8 hodin čistého času. A takhle to bude až do konce tvého života.

A pamatuj!

Pokaždé se o ně musíš postarat doopravdy dobře. Stejně dobře jako o tu první, do které jsi investoval nebo investovala tolik energie, jako by žádná jiná být neměla. Protože odteď za ně všechny neseš zodpovědnost a je na tobě, aby se z toho dostaly.

Wau! To je tíha, že?

A přesně takhle to vypadá v ordinaci, když vám o vaše pacienty vážně jde. O každého se chcete postarat. Každému chcete pomoci. Je ovšem otázkou, jestli je to vůbec možné.

Dodnes si vzpomínám, jak mi moje dobrá kamarádka při studiu medicíny vyprávěla o mladém gynekologovi, u kterého byli na praxi. Zažili ho v jeho prvních ordinačních dnech a byli z něj úplně unešení! :-) Podával si s pacientkami ruku. Byl k nim něžný, empatický, vyptával se jich. Účast a péče z něj doslova čišily.

A ZA POUHÉ DVA MĚSÍCE TO BYLO PRYČ. Když ho viděli podruhé, byl nepříjemný, přetažený a neměl ani špetku energie navíc.

A divím se tomu já, když vím, jak lékař a jeho studium vypadají?

Vůbec ne! Na medicíně vás naučí, jak funguje lidské tělo. Proberou s vámi něco málo z psychologie.

Že by vás ale naučili, jak zacházet s vlastními emocemi, jak se chránit před tím, abyste přejímali trápení svých pacientů a uměli se od něj oprostit, to rozhodně ne.

Vůbec vás tam taky nenaučí, jak pracovat s vlastní energií, kudy si dobít baterky nebo jak se nezbláznit z toho, že máte právní zodpovědnost za každou pilulku, kterou předepíšete, a nikoho přitom nezajímá, jestli za sebou máte 24 hodinovou pohotovost a už sotva mluvíte, natož abyste byli schopní racionálně a s přihlédnutím ke všem dalším nemocem a lékům vybrat ten správný lék a tu správnou dávku pro konkrétního pacienta.

Víte, já si o tom myslím své.

Nestojím stoprocentně za všemi lékaři.

Mrzí mě, že často slepě a bezdůvodně odmítají skvělé přírodní léčebné systémy. Přijde mi smutné, že je pro ně výzva pronést něco jako „hele ta akupunktura prý vážně funguje, pojďme ji omrknout“. Zlobí mě, když vidím, jak ve finále rezignují a předepisují jednu pilulku za druhou, místo toho, aby se na chvíli zastavili, zrevidovali svůj přístup a otevřeli se báječným možnostem spolupráce, které jsou dnes připraveny.

Ve velkém to ale chápu.

Já osobně si stále velmi živě a nutno říci bolestivě vzpomínám na to, jak jsem vypadala po jediném roce praxe fyzioterapeuta. Vyšťavená, unavená do morku kostí, s pocitem, že před sebou tlačím neskutečně těžký balvan a netuším, jestli to někdy skončí. Tu frustraci, smutek a zděšení, že na tom “nemůžu nic změnit” a že to potrvá až do konce života.

Jasně si pamatuju, co se mi tenkrát honilo hlavou.

Buď to přestanu dělat pořádně a pojedu jen na 40%, nebo to nepřežiju.

Práce lékaře či terapeuta bývá opravdu nadlidským výkonem.

A na změnu v podobě osamostatnění a vytvoření nového přístupu člověk potřebuje mnoho konstruktivních podmínek jako jsou dostatek energie, času, peněz i podpory.

Já jsem moc ráda, že se mi tenhle přerod povedl. Můžu se o své klienty starat v klidu a tak, jak je doopravdy potřeba. Obrovsky mě těší, že už se to povedlo i mnohým dalším lékařům a terapeutům, kteří se za svá přání a potřeby postavili. A doufám, že nás bude stále více.

Protože podle mě může jenom spokojený, vyrovnaný a naplněný člověk kvalitně pomáhat těm, kteří ho potřebují. 

Tak ať se nám to všem společně podaří a nezapomeňte, v lednu 2019 chystám něco, co vám s tím jistojistě pomůže. ;-)

Markéta

Markéta Strnadová
Markéta je expertkou na fyzioterapii, která je fascinována efektivností, zdravým selským rozumem a logikou. Ráda lidi učí, jak se jednoduše a s úsměvem navždy uzdravit ze svých bolestí. I proto vytvořila Vyprošťovák, díky kterému se nyní lidé po celé republice hromadně zbavují svých obtíží. :-)
Komentáře