Utrpení je součástí i důkazem osobního růstu

Tento článek je pro všechny, kteří trpí i přesto, že na sobě duchovně pracují.

Chci vás s ním uklidnit a utěšit. Dodat vám povzbuzení pro chvíle, kdy padnete na kolena. A vysvětlit vám, že i když občas trpíte, může být všechno úplně v pořádku a úsvit už se možná blíží.

To mi nedávno jeden pán s depresí napsal: „Vy ale nevíte, jaké to je, Markéto.“

Takže hned na začátek.

Vím, jaké to je, když se po tisící vzbudíte s vnitřní prázdnotou a s myšlenkou, že to tu vůbec nemá smysl. Takové to ráno, kdy se vám nechce existovat a tíží vás zoufalství, jestli tenhle stav vůbec někdy přejde.

Vím, jaké to je, když člověkem zmítají velenáročné emoce. Když je v tak těžké situaci, že s ním zevnitř mlátí vztek, strach a frustrace, a to s takovou silou, že se bojí, jestli to vůbec přežije. Jestli ho to zevnitř neroztrhá.

Vím také, jaké to je, když člověk dopadne na kolena tak tvrdě a tak bolestivě, že začne přemýšlet, jestli vůbec existuje cesta ven. Jestli všechny ty věci, které dělá v osobním růstu, nejsou jenom hlouposti, kterým věří, aby se držel nad hladinou, a přitom nejsou pravdivé.

Všechno to znám. Prošla jsem si klinickou depresí. A přestože je mi dneska mnohem lépe, přestože jsem ušla obrovský kus cesty a můj život je nesrovnatelně krásnější, stejně mě to občas potká.

Člověk se pak někdy ptá, jak je to možné. Jak to, že i když meditujeme a i když o svůj život dobře pečujeme, stejně to utrpení přijde? A to je první bod, nad kterým se s vámi chci pozastavit. Nedávno se mě na to někdo ptal na Facebooku a podle reakcí tuším, že se to týká více z vás.

Utrpení je důkazem osobního růstu

Jako první si potřebujeme uvědomit, že je utrpení důkazem osobního růstu. Jak je tohle možné? Vždyť se přeci snažíme utrpení vymýtit ze svých životů. Chceme se mu vyhnout, chceme mu předejít. Tak jak je možné, že ho prací na sobě vlastně spouštíme?

Pokud studujete meditace např. z pohledu Dr. Joea Dispenzy, tak víte, že se při nich chceme dostat do jiných stavů vědomí. Z mozkových vln typu beta chceme klesnout k alfě. Když se nám tohle podaří, sestoupíme z oblasti vědomí do oblasti podvědomí. A to je právě ten důvod, proč se utrpení objeví.

Ono totiž vyplouvá z našeho vlastního podvědomí. Všechny ty bolístky, co jsme tam udusali a ututlali sami před sebou. Všechny naše nevědomé strachy, vzteky, frustrace, všechna závist, nenávist a mnoho dalšího. Pokud jsme si toho nebyli vědomi, až při meditaci to má vlastně šanci vyplout na povrch a uzdravit se.


Toto téma je reálné a velmi důležité. Spoustě meditujících se totiž stane, že se něco takového vyplaví. Někomu rovnou při meditaci. Někomu ve snech. A někomu se to projeví jako prožitek v reálném životě. Pro nás je pak zásadní, abychom se toho nelekli a abychom i přesto, nebo možná právě proto, pokračovali dál. K dočištění toho, co se z podvědomí vyplavilo.

Pokud umíte anglicky, můžete si o tomto tématu přečíst sérii článků od Dispenzy. Nazval ji Otevírání Pandořiny skříňky >>

Utrpení jako součást cesty ke štěstí

Pro trochu jasnější a i vizuálně uchopitelnou ukázku vám chci předat ještě jeden model, jak se dá na utrpení dívat.

Představte si, že začnete meditovat na nějaké krásné, pozitivní téma. Dejme tomu, že jste třeba muž a rozhodnete se zhmotnit si program „jsem šťastný“.

Posadíte se do meditace. Zklidníte své mozkové vlny. Sklouznete z vědomí do podvědomí. Zadáte si jasný směr tím, že si dobře zvolíte záměr a zároveň si necháte připlout příjemné emoce, které jsou s ním spojené. Vznášíte se na vlnách blaha, je vám vážně krásně. Opakujete to den co den po dobu jednoho měsíce. A pak se začnou dít věci.

Manželka vám řekne, že vás opouští. Taky vás vyhodí z práce a vy se kvůli tomu budete muset přestěhovat. Je vám z toho na umření, nic nechápete a říkáte si: „Co má tohle, proboha, znamenat?“

Znamená to jenom to, že se čistí a mění věci, které vám ve vašem záměru, v tomto případě osobním štěstí, překážely.

Mrkněte se na následující obrázek. Je to jeden z modelů, jak lze o „zhmotňování“ přemýšlet, aby pro nás bylo srozumitelné a lépe uchopitelné.


Když si něco přejete, tak se vlastně vydáváte na cestu. Já si to ráda představuju tak, že ten nový „program“, tu „novou realitu“ stahuju dolů. A když tahle nová, vysoká energie postupně klesá k zemi, aby se zhmotnila, tak na určitých místech „narazí“.

Někdy se objeví překážky zvenku. Někdy se objeví překážky zevnitř. Často se to ale spojí, protože jedno souvisí s druhým. A to, co je v tu chvíli potřeba, je uvědomit si, že to je součást procesu.

Náš modelový příklad je dokonalou ukázkou. Dotyčný muž velmi rychle potkal skvělou ženu a brzy se vzali. Dostal také nové pracovní místo. A za rok se vrátil na univerzitu, ze které ho předtím vyhodili, s tím, že ho poprosili, aby ji vedl.

Tento příběh vyprávěl Joe Dispenza v jednom ze svých kurzů. Sama jsem to prožila NESPOČETNĚKRÁT. A potvrzují to i zkušenosti mých přátel.

Nedovedete si představit, kolikrát jsme při duchovních rozhovorech nadávali a vztekali se, „kdy už ten osobní rozvoj konečně přestane bolet“. Neznám jedinou výjimku, nikoho, koho by to nepotkalo. Tváře známé i neznámé. Lidé na začátku i velmi pokročilí. Všichni jednou za čas padneme na hubu a máme co dělat, abychom to zvládli.

Dobrá zpráva je, že to jde čím dál líp. Ta bolavá období jsou kratší. Také máme více nástrojů, jak s nimi naložit.

Můj největší posun pak spočívá v tom, že i když se v nějaké situaci fakt hodně bojím, i když hodně lapám po dechu, tak „někde vzadu“ důvěřuju procesu a vnímám tam přístav bezpečí.

Protože tohle už jsem prožila hodněkrát. Je to do mě hluboce vryté. Vím, že největší tma je vždycky před úsvitem. A i když na povrchu vypadám všelijak, hluboko ve mně něco věří, že to bude v pořádku.


Tohle je skvělá, nenahraditelná zkušenost a má ji hodně lidí, kteří jdou duchovním rozvojem delší dobu.

Utrpení je potřeba uctít svou pozorností

Nyní se dostáváme k poslednímu bodu. Jak s utrpením naložit, když se objeví? Možností je opravdu hodně. A podle mě za jejich úspěchem či neúspěchem často stojí to, JAKÝM ZPŮSOBEM K UTRPENÍ PŘISTOUPÍME.

Když se ho bojíme, míváme tendenci s ním bojovat nebo před ním utéct.

Někdo z nás zvolá: „Tak tohle fakt nechci prožívat, jdu to v sobě přepsat!“ Já jsem třeba bojovnice, a i když jsem zvyklá své emoce vnímat a citlivě hojit, zjistila jsem, že na hlubší úrovni s tím utrpením stále bojuju. Nejradši bych to všechno přepsala, přeprala a nechala rychle zmizet.

Někdo to má zase tak, že řekne: „Nebudu tomu vůbec věnovat pozornost, ať tomu nedávám energii.“ Podle zákona „kam jde pozornost, tam jde energie“ to má taky veliký smysl. Jen je potřeba vnímat, jestli před tím ze strachu skrytě neuhýbáme.

Protože oba tyto vnitřní přístupy, útěk i boj, vlastně říkají: „Zmiz z mého života, nechci tě tu ani vidět.“ A čím dál tím více moudrých průvodců díkybohu učí, že takhle se s částí, která trpí, nezachází.

Takovou část je potřeba uctít svou pozorností.

Neznamená to, že budeme utrpení vyhledávat. Neznamená to soustředit se na něj a nimrat se v něm, protože to, na co se soustředíme, má tendenci růst. Spíš to podle mě, tak jak to chápu v lednu 2023, znamená, že ho potřebujeme v klidu nechat ukázat.

Přijmeme jeho existenci. Dovolíme si prožít emoce, které v nás spouští. Na chvíli se klidně zhroutíme. Popláčeme si. A pak často stačí dýchat. Jen s tím být a dýchat. A sledovat, jak se to proměňuje.

A tady dnes chci skončit.

Nechci vám říkat, co dál. Nechci vám říkat, jak z toho ven. Dneska chci skončit u toho, že utrpení je potřeba PŘIJMOUT A UCTÍT.

Že to je obrovsky léčivé. A že často už jenom díky tomu a bez jakýchkoliv dalších duchovních technik přijde úleva a ta posvátná a očekávaná „cesta ven“.

Zkus to přijmout… a dýchat…

Tak kéž se nám to v lásce, v něžnosti a v pochopení vůči sobě samým daří.

Markéta

PS: Ještě pár poznámek, když je utrpení opravdu veliké

  • Pamatujte, že na to nikdy nejste sami, a najděte si pomoc. Psychoterapii, alternativní psychoterapeutické techniky, dobré přátele… Kvalitní „záchranná síť“ je základ.
  • Mrkněte kdyžtak na tento rozhovor >>, kde je rozcestník na české linky bezpečí. Myslím, že na ně můžete volat i ze Slovenska. Pomůžou, poradí, nasměrují…
  • Pokud by se vás utrpení drželo hodně dlouho, můžete sáhnout i po Bachových esencích. Doporučuji tuto terapeutku >>, článek o Bachových esencích se teprve chystám napsat.
Markéta Strnadová
Markéta je expertkou na fyzioterapii, která je fascinována efektivností, zdravým selským rozumem a logikou. Ráda lidi učí, jak se jednoduše a s úsměvem navždy uzdravit ze svých bolestí. I proto vytvořila Vyprošťovák, díky kterému se nyní lidé po celé republice hromadně zbavují svých obtíží. :-)
Komentáře