Magický křest knihy Z lásky k pohybu, a proč jsem vás nepozvala ;-)

Nevšimli jste si 23. června nějakých podivných dějů ve vaší knihovně? Nezačalo vám tam náhodou něco svítit? Vznášet se pár milimetrů nad poličkou? :-)

Ten den jsme křtily knihu Z lásky k pohybu.

A protože jsme si tuhle vzácnou chvíli ukradly jenom pro sebe, abychom si ji užily intimně, v týmu, ve kterém knížka vznikala, posílám vám aspoň krátký pohled, jaké to bylo.

Krásné. Mystické. Plné smíchu a dojetí.

„Holky, co křest? Měly bychom tu krásku pokřtít, ale já jsem úplně vyšťavená. Vůbec nemám sílu ani kapacitu zařizovat velkou akci, navíc se mi do toho upřímně nechce.“

I takhle to může vypadat „po porodu“ knihy. Přijde vydavatelské šestinedělí.

Na nás s celým týmem přišla výraznější únava. Do toho nás čekala spousta práce ohledně rozesílání knih a komunikace s těmi, kdo si ji koupili. Musely jsme se taky naučit novým procesům, které prodej knihy doprovázejí.

Shrnuto a podtrženo, neměly jsme energii ani dostatek pozornosti na to, abychom uspořádaly pompéznější akci. V lednu se nám vlastně ani nechtělo a po roce intenzivní práce na knize jsme potřebovaly aspoň maličko ubrat.

Tak jsme se rozhodly, že to prostě posuneme.

Na květen nebo červen. Až si odpočineme. Až bude i po té yogové akci, která nás čeká. A hlavně – až bude sluníčko, pohodová předletní atmosféra a my si to budeme moct pořádně užít.

Tohle budou ty pravé podmínky pro křest a pořádnou oslavu.

Další důležité rozhodnutí padlo ode mě. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, že jsem vlastně stydlivý člověk. Roli veřejně známé osoby ustojím, zvládnu to. U niterných a hlubších dějů jsem ale ráda sama a v kruhu těch nejbližších, kterých se to týká.

Směju se. Procházím hlubokými proměnami. Taky pláču a krčím u toho bradičku jako malá holčička. Když se tedy chci něčemu opravdu emočně oddat a pustit stavidla energií naplno, tak jenom v intimní atmosféře plné důvěry.

Proto se vám omlouvám, že jsem vás nepozvala.

Příště to možná bude jinak, ale u této knihy, v tento rok a za těchto vesmírných podmínek to nakonec vyšlo tak, že nás bylo jenom šest.

Já, Markéta. Editorky Jitka Černovská a Ida Lozanová. Ilustrátorka Eva Rybníčková. Asistentka Verča Laznová. A také úžasná kmotra, čarodějnice Eva Pitnerová.

Když jsem Evě napsala, jestli by se chtěla stát kmotrou naší knížky, řehtala se na celé kolo. Prý jestli jsem si ji někdy prohlídla. Nepřipadá si jako někdo, kdo by mohl křtít knihu Z lásky pohybu. „Nemá na to linii“. Tomu jsme se řehtaly zase my. Cítily jsme velmi silně, že je ta pravá.

Láskyplná. Otevřená. Mystická. Velmi důvěryhodná. A co je nejdůležitější – nadšená už samotnou myšlenkou, že by se tou kmotrou mohla stát. :-)

Tak a teď už vám můžu ukázat nějaké fotky. Takhle jsme vypadaly.

Vidíte ty tykadla, hvězdičky a plameňáky na našich hlavách? To jsou naše partyčelenky! Každé z děvčat ode mě dostalo za úkol vybrat si tu svoji. :-)

Chtěla jsem, aby to byla sranda. Abychom se uvolnily. Naladily se na party náladu už jen tím, jak budeme ustrojené.

Pro tento účel jsme také každá měla svou magickou hůlku. Silně ulítlou a neadekvátní.

Možná se vám to zdá praštěné. Kdybyste ale viděly, jak jsme se bavily a jak jsme se rozzářily ve chvíli, kdy jsme si nasadily čelenky a začaly mávat hůlkama, pochopily byste, jak dobrá volba to byla. Vřele doporučuju na jakoukoliv akci, kde chcete rozproudit radost a veselí hned od začátku. :-)

Hezké bylo i to, že jsme se sešly no-make-up. Víš, že budeš bulet. Taky víš, že tě nikdo neuvidí a nemusíš se přikrášlovat. Tak make-up prostě necháš doma. Jak úlevné. :-)

Styling bychom měli a teď samotná akce. Jak jsme ten křest pojaly? Jako dokonalou směsici hloubky i uvolnění.

Nejdřív přišel na řadu rituál.

Eva do poslední chvíle „nic neviděla“. Je to zkušená čarodějka. Většinou vidí dopředu oltář, obsah rituálu, všechno jí to „přijde“.

Já jsem ale v té době procházela procesem uvolňování. Od prosince medituju s Dispenzou pravidelně pětkrát týdně. Dějou se veliké věci a jedna z nich je to, že se učím pouštět kontrolu.

Nechávám do svého života vstupovat Neznámo. S důvěrou. S odevzdáním. Po letech podnikání, plánování, perfekcionismu a frčení na mužské energii je to potřeba.

A co se stane, když se vůdčí osobnost křtu nechá unášet? Svezou se na tom i ostatní. Možná ani nemají jinou možnost. :-)

Na začátku křtu se tedy Eva odebrala na místo rituálu. Vybraly jsme si nádhernou vyhlídku na Babě. Pod stromy, co nás chránily před silným sluncem, léto už nabývalo na síle. A teprve tam si to nasála. Teprve tam to přišlo.

Bude to rituál Vděčnosti. Ještě teď, když to píšu, se mi krčí bradička a stahuje hrdlo. Vážně mám slzy v očích.

Nejdřív jsme si vzájemně řekly, jaké to bylo pracovat na knize.

Co nám to darovalo, jakou svou roli vnímáme jako zásadní. A také jsme si pověděly, jaké to pro každou je, být součástí našeho týmu.

Já jsem musela jít až jako poslední, protože jsem v podstatě nebyla schopná mluvit. Šest let jsem to „táhla sama“. Všechno, co podnikání obnáší, jsem tak z 90 % nesla na svých bedrech.

Teď už to tak není. Mám okolo sebe podporu. Úžasné, citlivé, vědomé, schopné a důvěryhodné kamarádky, co mi se vším pomáhají. Velikou část nesou za mě.

Slovy nejde vyjádřit, jak úlevné a nádherné to pro mě je. A jak neskonale vděčná jsem za to, že jsme se s holkama vzájemně přikouzlily do svých životů.

Po projevení vděčnosti jsme pak mohly požehnat našemu společnému dítěti – naší knize.

Eva přinesla kouzelnou skleničku a naplnila ji vodou. Jedna po druhé jsme pak tu skleničku braly do rukou a šeptaly jsme vodě, co té knize přejeme.

Rozleť se do světa. Dostaň se ke všem, kteří tě potřebují. Nauč je milovat své tělo. Ukaž jim, jak krásné to je, zacvičit si a postarat se o sebe.

Předej jim všechny ty široké souvislosti, ať vědí, jak životadárnou věc pro sebe dělají, když se nechají vést pohybem. Předej každému přesně to, co potřebuje, přesně ve chvíli, kdy je na to připraven.

Když jsem přišla na řadu já, zase jsem se rozbrečela.

Ty naše milovaná knížko. Konečně tě vítám na světě. (bulím)

Doteď jsem neměla prostor a sílu pořádně tě tu přivítat a říct ti, jak moc jsem ráda, že tu s námi jsi. (bulím) Tak nádherná. Přesně taková, jakou jsem si tě představovala, dokonce ještě krásnější.

Jsme tu pro tebe. Vítáme tě. (slzy jako hrachy) A teď už můžeš žít. Rozleť se, kam si přeješ. Dělej to, co je třeba. My jsme tu jako podpora a máš nás v zádech…

Řekly jsme toho mnohem víc. Podávaly jsme si skleničku s vodou, každá jsme knize předaly úctu a požehnání a pak jsme ji tou svěcenou vodou jedna po druhé polily.

Kdyby vám v tu chvíli začala svítit na poličce a vznášet se, vůbec bychom se tomu nedivily. Pořádně jsme ji naboostovaly energií. :-)

Eva se pak otočila ke mně. Zbytek vody jsem dostala za úkol vypít já. Skleničku jsem dostala darem. Od té doby z ní doma piju, jinou nepoužívám. :-)

A co bylo dál?

Ještě jsme si vzájemně předávaly dárky. Hodně dárků. Ilustrátorka Evička všem rozdala přání hodné královen.

Já jsem dostala od Idy a Jitky sošku s přáním „Kéž žiješ s lehkostí“. Dobře mě ty holky znají. :-)

Rozdávaly se ještě magické omalovánky, kamínky, ochranní andělé…

Shrnuto a podtrženo, byla to prostě paráda. Takový vydařený, typicky ženský rituál, po kterém si člověk říká: „Ještěže tu s náma nakonec nebyli ti chlapi.“ :-)

A co přišlo dál? Žranice!

My prostě rády slavíme jídlem, a tak jsme si to dopřály. Zajely jsme si tři minutky autem k Matějovi. Luxusní jídlo, nádherné prostředí. Přesně to jsme potřebovaly.

Uvolnit se po náročných emocích, uzemnit se jídlem, potěšit se světskými radostmi.

A pak přišla poslední fáze. Veselice.

Roky jsem toužila užít si soukromě Petra, který učí lidi bubnovat. Tak jsem nám ho dopřála.

Vrátily jsme se na naši vyhlídku. Petr přijel se svým parťákem a padesáti bubny a pronesl:

Vás je jen šest? Tak to si můžem vybrat ty nejlepší!

Pak už mám v hlavě jen záběry plné radostných výkřiků.

Jitku, která se svou seversky působící postavou (180 cm, štíhlá, modrooká, světlejší vlasy) vestoje bubnuje do největšího bubnu, co jsme měli. Takhle nějak by vypadala Švédka, co ztroskotala v Africe a odmítla z ní odejít. Tři dny z toho měla namožený zadek. :-)

Idu, která na první dobrou vyšvihla velesložitý rytmus na agogo zvonce a Petr hned zvolal: „Vždycky se modlím, aby na akci byl někdo, kdo tohle zvládne! Tu sambu musíme dát ještě jednou!“

Vidím i Verču, která měla v ruce roční Adélku, co se nám tím rámusem probudila v kočárku. Nebrečela. Giglila se, celou tu scénu vsakovala očima a snažila se bubnovat tak, jak jen jednoleťák dovede.

Bylo to krásné. Bubny. Smích. Výskání, když jsme ulítly z rytmu a hned se do něj snažily vrátit. Ježiš, jak jsem ráda, že jsme si to dopřály.

Po bubnování přišla ještě poslední fáze křtu, kterou nikdo z nás nečekal. Petrovi nešlo nastartovat auto a nemohl odjet na další štaci.

Holky k němu převezly svoje auto. Vytáhly startovací kabely. A zachránily ho!

Úctyhodný závěr ryze ženské oslavy. Jsme prostě a jednoduše BÁJEČNÉ… :-)

Tak to byl náš křest, přátelé.

Kouzelný. Emotivní. Hluboký i radostný.

Kdyby jednou přišla další knížka, doufám, že už bychom byly schopné vzít vás „s sebou“ a dopřát vám taky takovou atmosféru a opravdovost.

Když už jsme to v sobě usadily, možná bychom to byly schopné předat dál.

Co na to říkáš, Vesmíre? :-)