Krásy i strasti natáčení online kurzů

To se takhle domluvím s kamarádkou, že jí připravím článek o tom, jak se natáčejí on-line kurzy. A pak se pozastavím a říkám si, že by možná bylo fajn zasvětit do toho i vás. Jen tak pro srandu, protože někdy to sranda vážně je. Taky pro to, abyste nakoukli do zákulisí, jaké výzvy a jaké tragikomické situace provázejí kurzy, které pro vás točím.

A v neposlední řadě kvůli tomu, abych vás samotné namotivovala k tomu VYDRŽET, když se věci nedaří. Každá práce má totiž své. A ta, která je pro lidi vážně dobrá, si své tvůrce občas, jen tak pro jistotu, prověří. :-)

Byl srpen 2017. Rozhodli jsme se, že konečně vytvoříme Vyprošťovák pro nožky. Takový menší kurzík, který zejména milovníky barefoot obuvy naučí, jak si zaktivovat nožky a dodat jim zpět přirozenost.

Natáčecí plán byl jasný. Jeden den v yoga studiu na samotná cvičení a jedno dopoledne doma pro natáčení „mluvících“ videí. Už v lednu jsme koupili skvělý foťák a mikrofon, takže jsme měli dost času se s nimi naučit, můžeme jít rovnou na věc.

A tak jsme šli (aniž bychom to tušili) do pokusu číslo jedna.

Přijeli jsme do yogového studia kamarádky Maluš, které se nám jako jediné v naší blízkosti zdálo dostatečně hezké, vybalili foťák, stativ, nový mikrofon, režijní podklady pro kameramana a pro mě a pustili se do toho.

Za pár minut nám ale bylo jasné, že to nebude taková hračka. Nedošlo nám, že se studio nachází v centru města a ještě k tomu poblíž nemocnice. No, za chvíli nám svou existenci město i nemocnice dali hlasitě najevo.

Zhruba v intervalu jedné hodiny se ozývala siréna projíždějící sanitky (Co se to, proboha, dneska děje, to je nějaká hromadná havárka, či co?). A v pauzách mezitím se připomínal Cirkus Berousek, že právě přijel do Sokolova a my nesmíme za žádnou cenu přijít o jeho úžasné představení. Mein Gott.

Zkoušeli jsme zavřít okna, ale příliš nám to nepomohlo. Navíc jsme se nacházeli v podkroví a bez průvanu jsme v půlce léta horkem doslova padali na h… Tak jsme prostě pokračovali dál a po každém zmařeném pokusu jsme dané video natočili znovu. Vše jsme nakonec zvládli a odjeli domů s velikou úlevou, že to máme za sebou, a všemi videi pohromadě.

Další překvapení však přišlo, když jsme videa naházeli do počítače. Takové zděšení.

Ten den, kdy jsme natáčeli, bylo střídavě oblačno. A každá sebemenší změna venkovního světla, posílená tím, že jsou ve studiu pouze a jedině střešní okna, kompletně rozhodila obraz. Jednou byla Markéta bílá jako bledulka a yogový sál krásně nasvětlený. V další vteřině se ale zatáhlo, Markéta jaksi ztmavla a naše video najednou kandidovalo na halloweenskou večerní báchorku.

Nezbylo než si to přiznat, musíme do toho znovu.

Výzvou číslo jedna v tu chvíli bylo najít ten pravý natáčecí prostor. Potřebujeme jistojistě, aby byl hezký, k tomu aby se v něm dalo dobře rozsvítit plus aby tam byla dobrá akustika.

Nula. Byli jsme v dalším yogovém centru. Tma a ozvěna. Také jsme se dívali na internet. Všude mají buď zrcadlové stěny nebo „ošklivé“ barvy na zdech, o jednolitém pozadí si můžeme nechat leda tak zdát.

A pak si můj partner a kameraman v jednom vzpomněl, že na Březové, kde bydlíme, máme přeci multifunkční centrum a možná by se dalo natáčet tam.

Při první prohlídce jsme byli nadšení. Okna se tam totiž dají plně zatemnit dřevěnými deskami a vnější změny osvětlení jsou tedy vyřešené. Sice jsme museli koupit obrovské fotografické pozadí, protože jednolitou stěnu jsme zde také nemohli použít, ale krásná dřevěná podlaha, místní klid a ta okna nám za to stály.

Pro jistotu jsme koupili ještě profesionální osvětlení a šli jsme do pokusu číslo dva.

Zase jsme natáčeli celý den, zase jsme si všechno zopákli a zase jsme domů přijeli se skvělým pocitem, že už máme konečně hotovo.

Vám už je ale asi jasné, že to tak nebylo. :-)

Na monitoru v počítači se znovu ukázalo mnoho chyb. To osvětlení stále ještě není dost. Pořád je to tmavé a videa jsou kvůli nedostatku světla na první pohled rozostřená. Světlost obrazu se navíc stále mění, takže to není jenom tím, že se světlo mění venku, ale taky vymazlenou funkcí foťáku, který si svéhlavě a zcela automaticky upravuje světlost podle toho, jestli je tmavě oblečená Markéta uprostřed bílého pozadí, nebo se v průběhu cviku hne o 20 cm doprava.

A hele! Když má Markéta tmavě modré tílko a černé legíny, tak v některých záběrech nejde poznat, kde končí trup a začínají nohy!!!

No, to už na nás bylo trochu moc. Byli jsme vyčerpaní, znechucení a vážně už se nám nechtělo cokoliv „řešit“. Tolik energie, tolik peněz, tolik času a zase NIC.

Jenže tady podle mě přichází ta pravá výzva. Každá práce má totiž své. A ta, která je pro lidi doopravdy dobrá, si své tvůrce občas, jen tak pro jistotu, prověří, jestli to s ní myslejí fakt vážně. :-)

Co jsme teda udělali my?

Zaprvé, dobře jsme se najedli. Zadruhé, dobře jsme se vyspali. :-) Zatřetí, řekli jsme si, že tomu dáme chvilku čas a uvolnili jsme tlak. Zatřetí, já osobně jsem se rozhodla, že už nikdy nebudu natáčet s tím, že to „bude hotové“. Že už příště budu dopředu počítat s průběhem, o kterém vlastně ani nemůžu vědět, protože každé natáčení je tak trochu jiné.

Po pár dnech jsme se pak zotavili, nakoupili jsme výkonnější žárovky do profi světel a zajeli do obchodu s yoga oblečením. Vybrali jsme takové, které je dostatečně hodně kontrastní na to, aby byl jasný rozdíl mezi barvou trupu a nohou, a současně dostatečně málo kontrastní, aby nerozhazovalo obraz.

Partner se taky naučil ovládat to automatické upravování světlosti ve foťáku a šli jsme do pokusu číslo tři.

Během něj už jsem scénář uměla doopravdy nazpaměť, protože bych ani nespočítala, kolikrát už jsem to zopakovala celé dokola, a tak šly samotné cviky jako po másle. Vyladili jsme také naši osobní spolupráci, protože co si budeme povídat, společná práce partnerů je náročná i tak, natož když spolu děláte něco, co se vlastně oba učíte. A v neposlední řadě jsem po předchozích zkušenostech uvedla do praxe to, že je důležité postarat se i o naše bazální potřeby. Že se musíme pravidelně najíst, napít a dobře vyvětrat vzduch, aby nám mozky dobře myslely a nálada zůstávala co nejvíce uvolněná. :-)

Výsledek byl skvělý. Konečně to celé vypadalo tak, jak jsme si přáli.

K naší radosti jsme se taky s partnerem shodli na tom, že jsme rádi, že to všechno takhle proběhlo, protože každá další verze byla o mnohem lepší a „profesionálnější“ než její předchůdkyně. Hodně jsme se díky této anabázi naučili a z původního NIC se tak stalo množství darů, ze kterých čerpáme dodnes.

Všechno zlé tedy v našem případě opravdu bylo k něčemu dobré a šlo jen o to si toho všimnout a z procesu vývoje se „nepoprdět“. :-)

Vyprošťovák pro nožky navíc hned v první uváděcí vlně oblažil přes 500 lidí a oni se díky němu naučili, jak vrátit svým chodidlům přirozenost, která jim právem patří.

Jestli tedy děláte něco pro lidi vskutku dobrého a někdy máte obtíže, chtěla bych vám vzkázat tohle:

Ano, stojí to za to.
Ano, s velikou pravděpodobností přijdou překážky, je ale třeba vytrvat.
Ano, ještě chytřejší je se na ty překážky podívat a říci si rovnou, co se z nich můžu naučit. To ubere tlaku a přidá pozitivitě.
A ano, mám osobní zkušenost, že když to všechno projdete, dostane se vám darů, které jsou s dobře odvedenou prací zákonitě spojené.

Jako třešničku na dortu vám ještě posílám sestřih svých nepovedených pokusů z „mluvících videí“ uvnitř členské sekce. Mám tu vlastnost, že je nechci číst ze čtečky, ale říkat „přirozeně a od srdce“. Jen to má tu nevýhodu, že v kombinaci s perfekcionismem může dojít k tomu, že 10 výsledných videí natáčím třeba na 90 pokusů.

To je, co? No, mám to se sebou někdy těžký. :-)

Nakonec ale vždycky najdu cestu, jak dojít tam, kam mám namířeno. A to samé přeji také vám.

S láskou, Markéta.