Všem majitelkám vaginy

Operace. Konizace děložních čípků. Deprese, frustrace, úzkost. Neschopnost „jen tak být“. Kolik z nás se s takovými problémy potýká. A kolik z nás doopravdy ví, kudy z toho ven?…

Dnes mám „ženský den“. Můj partner odjel na týden do lesa a ve mně se ozývají mnohá témata, která se už delší dobu klubou na svět.

Cítím svou ženskost, která se křehce a pomaličku začíná ukazovat. A to, jak moc potřebuje mou podporu a abych ji přijala se vším, co k ní patří.

Ať už je to láska k mému vlastnímu tělu nebo přijetí toho, že když někoho opravdu miluji a otevřu se mu, tak zároveň riskuji to nejcennější, co mám, integritu svého vlastního srdce.

Dovolte mi, prosím, abych vás teď „do děje“ tohoto článku uvedla krátkým příběhem. Je to příběh autorky knihy, která mi rozkryla mnohé, co jsem doteď nechápala, a která mi pomáhá tuhle cestu projít.

Abych byla upřímná, já už si knihy kupuji opravdu málokdy. Většinou raději zajdu do knihovny, abych si krasavici, po které toužím, přečetla a s lehkostí ji zase poslala dál.

Tuhle knížku jsem si ale nechala. Po prvním čtení jsem se rozhodla, že ji potřebuji prostudovat s klidem, vědomě, a že ji chci navždy (nebo alespoň na hodně dlouho :-) ) ve své čestné polici knižních pokladů…

 

 

Byla jednou jedna žena. A tahle žena měla dary, ke kterým se my ostatní dlouho a někdy i bolestivě postupně probíráme.

BAVIL JI ŽIVOT. To zaprvé.

Každý den jejího všedního bytí ji naplňoval radostí a vděčností. Nepotřebovala přitom nic vzácného, drahého nebo těžce dostupného, aby se takhle cítila. Už jen to, že ráno vstala a nadechla se, ji dělalo šťastnou.

Opojná představa, že?

Cítila také „propojenost života“.

To, že VŠECHNO JE JEDNÍM. Že všechno se vším souvisí a že ona sama se nemusí ničeho bát, protože je s tím vším také spojena. Navěky a neodvolatelně. Prostě to tak je.

To už zní jako z pohádky.

A teď ještě třešnička na dortu.

Všechno tohle se u ní stupňovalo po milování.

Vnímala jasnější barvy. Jemná světla okolo květin a stromů. Lehoučkou vůni větříku, který oživuje její nosní buňky, když se nadechne. Opojnost světa, který se rozprostírá okolo ní.

S každým pohledem a nádechem jakoby se napila toho nejlahodnějšího nápoje, který by si vůbec dokázala představit.

Byla zvyklá takhle své dny trávit. Připadalo jí to zcela normální.

Jednoho dne si však začala všímat, že se něco mění.

Barvy bledly. Stávaly se „normálními“ a už tak nejiskřily. I vítr ztrácel svou vůni. A propojenost všeho živého se stávala vzpomínkou, kterou si nedovedla vybavit.

Sex už ji také nenaplňoval.

PŘESTOŽE MĚLA STÁLE ORGASMY, necítila se po sexu naplněná a spokojená jako dřív. Jakoby se vykrádala jeho emocionální součást. Už se po něm nedostavovalo ani láskyplné napojení na partnera a zamilovanost. Plocho. Nic.

Časem si všimla, že se přikládá i smutek.

Nepříjemný stav, kdy ztrácela „důvod své existence“. Už se jí nechtělo „jen tak být“. A dokonce se jí chvílemi nechtělo být vůbec. Přišla klasická existenciální deprese se vším, co k ní patří.

To vše se dělo i přesto, že měla stále stejného báječného partnera, stále stejnou skvělou práci a nic v jejím životě se navenek nezměnilo. I přesto se cítila JINAK. To ji na tom děsilo nejvíce.

A teď to vezmu krátce.

Tahle žena se naštěstí se svými problémy dostala k osvícené gynekoložce. K lékařce, která věděla mnohé o funkci takzvaného pánevního nervu a jeho vlivu na psychiku. A znala také odborníka, který ho byl schopný hojit. Onu ženu k němu poslala.

Udělal jí magnetickou rezonanci a zjistil, že má spinu bifidu – rozštěp páteře. Celý život o něm nevěděla a nedělal jí problémy. Před 20 lety ale spadla na záda a od té doby se její stav nepozorovaně pozvolna horšil. V tuto chvíli už trpěla projevy toho, že jí rozpadlé obratle UTLAČOVALY PÁNEVNÍ NERV.

Rozhodli se tedy pro operační řešení. Pospojovali a vyztužili jí obratle, dali páteř znovu „dohromady“. A pak dopřáli pánevnímu nervu půl roku na to, aby se sám zregeneroval. Žádná rehabilitace, žádná psychoterapie, žádné jiné pomocné metody. Jenom prostá přirozená regenerace nervové sítě.

A voilá!

Všechno se to vrátilo!!! :-)

Barvy zase zářily. Sex ji zase bavil. Znovu cítila napojení na všechno živé i to, že je ve svém životě bytostně spokojená a „na svém místě“. Začala se zase usmívat a znovu cítila hlubokou lásku ke svému partnerovi.

To vše díky tomu, že se jí uzdravil pánevní nerv. Jak prosté. A pro spoustu lidí nepochopitelné.

Tak se na to pojďme podívat. :-)

Drahé dámy, dovolte mi představit vám váš úžasný a jedinečný pánevní nerv.

Tenhle krasavec je součástí nervové pleteně naší pánve. Každá z nás má svůj jedinečný, jedinečně tvarovaný a jedinečně rozvětvený.

Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/300967187582545113/

Některé z nás proto mají spíše klitorální orgasmy, některé spíše poševní, čípkové a některé z nás dokonce prožívají nejsilněji anální dráždění.

To vše podle toho, kde se náš nerv nejvíce větví a kde je tedy jeho největší a nejrozsáhlejší síť.

Je to totiž on, kdo přenáší vzruchy z pánve do mozku.

To on říká mozku „Hele, tady mě někdo hladí a je mi to vážně příjemné“.  Bez něj by se to mozek nedověděl. A je to on, který díky téhle mozkonervové komunikaci spouští to, co je pro tento článek nejdůležitější.

Dráždění tohoto nervu spouští produkci hormonů v našem nervovém systému.

Dopaminu, oxytocinu, endorfinů… Všech těhle mňamek, které se vylévají do naší krve a ovlivňují celé naše bytí.

Úroveň našeho životního štěstí, to, jestli jsme nalazené na naše okolí, i to, jestli bytostně vnímáme smysl naší existence.

Tohle totiž nejsou racionální záležitosti, které by šly „vymyslet“. Tohle jsou procesy, které souvisí s naší pudovou, emocionální, živočišnou stránkou. Záležitosti, které se pojí s naším tělem a s vylitím hormonů do krve.

No a proč píšu tenhle článek?

Protože, drahé ženy, spoustě z nás ten pánevní nerv „nefunguje správně“.

Hodně z nás má ochablá bříška, „povislé“ zadky a „vypadlou“ stabilizaci těla. Naše páteř a nervy potom nejsou v optimálním postavení a i přesto, že nemáme klasické neurologické příznaky, tak jiné, vědou zatím za „neurologické“ neoznačené, mít můžeme.

Jemnější, skrytější, o to hůře diagnostikovatelné, ale OPRAVDOVÉ. To zaprvé.

Zadruhé, náš pánevní nerv je jinak uzpůsobený než ten mužský. Abyste zranili mužský pánevní nerv, musíte mu něco doslova vrazit do pánve. My ho ale máme více rozvětvený a více na povrchu. A tak ho začínáme ničit už jen tím, že dlouhodobě sedíme.

Takže teď ruku na srdce, kolik z nás sedí 8 hodin denně v práci, pak ještě odpoledne s kamarádkou na kafíčku nebo na dětském hřišti a večer u televize? Vždyť my jsme součástí „sedící populace“!

A zatřetí, což je podle mě ten největší průšvih, jemné nervy pánve se rutinně a masově přestřihávají při nástřihu hráze při porodu!

Bez následné rehabilitace, bez péče o jizvu, bez hojení nervové sítě, která je nástřihem doslova a do písmene přeříznuta. I když by při přirozeném natržení praskla jenom kůže. No to mě podrž!!!

Tak si tak sedím v obýváku s knížkou v ruce a přemýšlím.

Jak na tom ty naše nervy asi jsou?

A jak moc komunikují s naším mozkem?

Přemítám nad svým okolím, blízkými kamarádkami i nad sebou samou a VIDÍM TO.

Všechny ty stavy jemných, téměř nepozorovaných úzkostí, které potajmu ovlivňují celé naše životy. To, že doopravdy neumíme „jen tak být“ a základní ženská spokojenost téměř vymizela ze západního světa. To, že po milování většinou necítíme onu blaženost a zamilovanost, a když se to povede, jsme z toho celé vedle. A taky ten nepopiratelný fakt, že počet ženských depresí stále graduje a „neví se, odkud pramení“.

Všechno tohle jsou přitom příznaky útlaku pánevního nervu, o kterých se mluví v té knížce ! A mnoho z nás přeci splňuje všechny tři výše zmiňované průšvihy, spojené se životem v západní civilizaci. Často jsme nastřižené, ochablé a ještě k tomu hodně sedíme. Všechno najednou.

Vykulím oči a žasnu. A pak si říkám.

Kolik z toho by asi zmizelo, kdybychom začaly pečovat o své tělo a vrátily mu jeho přirozené mechanismy?

Kdybychom cvičily, masírovaly se a podstoupily hojení jizvy po nástřihu hráze?

Kdybychom opravdu pracovaly s myšlenkou, že naše tělo JE spojené s psychikou a že tohle všechno JDE LÉČIT?

Jak moc by se toho ve společnosti změnilo a jak moc lidského štěstí by se vrátilo?

No, mě tahle myšlenka rozhodně baví a hodlám se na ni zaměřit.

Protože cesty ze svízelných a zapeklitých situací často bývají ty nejjednodušší. A má smysl se na ně podívat, když už nám je někdo servíruje na zlatém podnose. 

Markéta

PS: Kdybyste nenašli ten správný klik na odkaz, tak vám to dám ještě sem.

Ta knížka se jmenuje Vagina: Nová perspektiva. Napsala ji překrásná Naomi Wolfová a vydalo ji nakladatelství Dokořán. Na přední straně je tedy jen tak mimochodem velkými písmeny napsáno „Vagina Dokořán“. :-D Hezké, že? :-)

Markéta Strnadová
Markéta je expertkou na fyzioterapii, která je fascinována efektivností, zdravým selským rozumem a logikou. Ráda lidi učí, jak se jednoduše a s úsměvem navždy zbavit svých bolestí. I proto vytvořila Vyprošťovák, díky kterému se nyní lidé po celé republice hromadně zbavují svých obtíží. :-)
Komentáře