Jak potřebovala přátele, aby ji přestala bolet záda

Opravdu mohou bolesti zad souviset s psychikou?

Podle mých zkušeností ANO.

Jako třeba u Kláry, která mi přinesla jednu z největších lekcí, které jsem do té doby jako fyzioterapeutka zažila…

Klára vpadla do ordinace, zhroutila se na židli a začala vyprávět. Už delší dobu ji trápily veliké bolesti zad.

Nemohla se pořádně narovnat, ani se ohnout.

Zavázat si tkaničky pro ni byl nadlidský výkon.

Tak jsem se v klidu usadila a vybídla ji. „Povídej, co se děje.“

A ona spustila.

Ta záda ji trápí už delší dobu. Je to ale jen taková třešnička na dortu.

Práce ji vyčerpává, je ztahaná jako pes. Peněz má málo, honí se celé dny a stejně nevydělá „dost“. Jako kuchařka tahá těžké věci a je už vážně na dně, protože dny volna proleží, jenom aby se zhojila z těch pracovních, a pak hurá zpátky a nanovo.

Do toho se cítí opuštěná. Vztah docela funguje, ale přála by si více lásky a podpory. Ta samota, kterou vnímá, je jakoby všudypřítomná.

Jak jsem ji tak poslouchala, začalo mi docházet, kde je kámen úrazu.

Kláru jsem položila na lehátko a přitáhla si k ní židli. Nechala jsem ji mluvit o tom, kde bolest cítí a jak ji vnímá. Ať si ji nasaje a úplně prožije. 

A pak jsme šly společně na věc.

„Kláro, jak se tady cítíš, v těch Karlových Varech? Jak to vnímáš?“

„No já ti nevim. Kamarádi nikde, z takový dálky jsem se přištěhovala a prakticky nemám nikoho, komu bych důvěřovala úplně.“

„Hm. Cítíš tedy oporu? Máš zázemí, které potřebuješ?“

„Ne. Jsem tady SAMA.“

Vnímala jsem ji. Ten ŽIVOTNÍ POCIT, se kterým dorazila.

Byla jako stéblo odkvetlé pampelišky, které je úplně samo na široké louce.

Trčela tam uprostřed, bez jakékoliv ochrany a vála ze strany na stranu.

dandelion-1335575_1280

 

„Dobrá, Kláro. Tak se na to podíváme. Jak ti je? Když jsi takhle sama?“

„Bojím se. Je to nepříjemné. Jsem opuštěná. A smutná.“

„Ok. A chceš se takhle cítit dál? Nebo bys to chtěla změnit?“

Chci se cítit jinak. Takhle se mi to nelíbí.

„Dobrá, tak to jdeme změnit. Postav se ve své představě do místnosti. Do nějaké, která se ti objeví. Stojíš tam?“

„Jo, stojím.“

„Ok. A teď k sobě přivolej přátele… Nech se jimi obklopit. Nech je PŘIJÍT. Jsou tam?“

„Jsou. Přišli.“

„A kolik jich tam je?“

Docela dost. Stojí okolo mě.“

„Jaký je to pocit?“

„Je to příjemný. Cítím je okolo. Je mi takhle mnohem líp.

Kláře se pomalu měnil dech.

A v místnosti se začal rozprostírat klid.

„Skvělý. A teď si něco zkus. Kdybys náhodou byla slabší a nemohla dobře stát, můžeš se o ně opřít? Jsou tam pro tebe?“

Klára na to překvapeně: „Jo, jsou tu, a to, jak okolo mě stojí, mě podpírá. Usmívají se na mě.“

„A můžeš se v tom konečně uvolnit? Cítíš se bezpečně?

„Jo, je mi dobře. Cítím se tak nějak chráněná. A můžu být sama sebou.“

„Skvělý. Teď si to v klidu prožij. Vnímej tu ochranu a bezpečí a až budeš mít dost, dej mi vědět, půjdeme dál…

S Klárou jsme takhle prošly ještě její partnerský vztah.

Potřebovala si nasát, jaké to je, mít za sebou pevného muže, který STOJÍ PŘI NÍ.

Byl veliký a statný, ležel za ní „na lžičku“ a držel ji v náručí.

Kdybyste ji tak mohli v tu chvíli vnímat.

Jak byla klidná. A spokojená…

A pak jsme šly na ten poslední krok.

Nedostatek peněz.

Strach, který masíruje téměř každého z nás.

„Kláro, jak ti v tom je, když nemáš dost peněz?“

„Pořád se bojím. Kdy přijdou, jestli vyjdeme a jak to budeme dělat do budoucna.“

Stačilo o tom jenom mluvit a zrychlil se jí dech.

Celá zase ztuhla.

„Ok, Kláro, projdeme to.“

V představě jsme otevřely kohouty hojnosti. Oživily jsme zdroje všeho, co Klára do života potřebuje, a nasměrovaly je rovnou k ní.

Klára dýchala, uvolňovala se a přijímala všechno, co k ní začalo proudit. I úsměv jí z toho na tváři začal hrát…

Nechala jsem ji takhle ležet ještě asi 10 minut. Aby si ty nové věci dostatečně „nasála“ a nahrála je do životního postoje.

A pak Klára vstala a NAROVNALA SE.

Vykulila oči, párkrát sebou zakroutila a PŘEDKLONILA SE AŽ K PRSTŮM U NOHOU.

Bez náznaku bolesti.

Jak je tohle možné?…

Neudělaly jsme přeci žádnou fyzioterapeutickou práci a přesto ji přešla bolest!

Ani jsem na ni nesáhla a z holky, která se nemohla ani narovnat, ani ohnout, tu stálo usměvavé kvítko, co se vrtělo, jak se mu chtělo! :-)

No, to ta psychosomatika.

To tajemné spojení mezi lidskou duší a fyzickým tělem.

girls-839809_960_720

To kvůli němu svým klientům tolik naslouchám.

To kvůli němu je tolik vnímám.

A když pak cítím, že se za jejich bolestmi skrývá strach, kašlu na fyzioterapii a množství jejích inteligentních technik.

Protože vím, že by k ničemu nebyly.

Že ani sebelepší fyzioterapie nenahradí pochopení, lásku a uzdravení Duše.

Markéta

Markéta Strnadová
Markéta je expertkou na fyzioterapii, která je fascinována efektivností, zdravým selským rozumem a logikou. Ráda lidi učí, jak se jednoduše a s úsměvem navždy zbavit svých bolestí. I proto vytvořila Vyprošťovák, díky kterému se nyní lidé po celé republice hromadně zbavují svých obtíží. :-)
Komentáře